06.11.2007 - ROZHOVOR: S PROFESOREM LOGIKY A FILOSOFEM JAROSLAVEM PEREGRINEM
1 Co si myslíte o smrti, která čeká každého z nás, a co si myslíte o bohu kromě toho, že současná věda tvrdí, že prokázala neexistenci boha, jak ho popisují náboženské texty? Většinou o tomto tématu hlavně atheisté nepřemýšlí, avšak se domnívám, že je téma také občas zajímá, když jsou již staří, či jim zemře třeba někdo blízký v rodině.

Na smrt se, upřímně řečeno, docela těším; a také na příští život, ve kterém budu, doufám, stromem. (Ale abych k tomu řekl taky něco, co nebude vypadat jako vtip: Zdá se mi, že s věkem si člověk čím dál víc uvědomuje, že problémem není smrt jako taková, ale to, co jí může v horším případě předcházet.) Pokud jde o bohy, o těch příliš nepřemýšlím (ale nemám pocit, že by "současná věda" tvrdila to, co říkáte).

2 Jaká je dle Vás pozice a role filosofa v demokratické společnosti 21. století? K čemu současná Česká republika potřebuje filosofy, když o nich není v médiích vesměs ani zmínka?

Myslím si, že je potřeba si uvědomit, že role filosofů ve společnosti není nijak výsadní. Já osobně se domnívám, že mnohem důležitější pro společnost jsou nejen vědci, kteří hledají léky na AIDS a podobné choroby, ale třeba i ti, kteří vymýšlejí nové, přírodě přátelštější formy výroby elektrické energie. Domnívám se, že filosofové jsou prostě jedni z mnoha profesionálů, kteří se snaží odpovídat na určité otázky, které si lidé kladou.

3 Co považujete za smysl svého života, domníváte-li se, že Váš život smysl má? Domníváte se, že Váš život smysl nemá jiný než ten, který mu přiřadíte? Zde bych vás prosím požádal, abyste nepsal jen, pokud jste to chtěl učinit, že smyslem života každého je pomáhat lidem, protože to tvrdí třeba i každý politik před volbami a nezdá se vždy po vyhraných volbách, že slova myslí vážně.

Zdá se mi, že otázka po smyslu života je natolik mnohoznačná, že moc nevím, co na ni odpovídat. Zdá se mi, že někteří lidé by, když ji kladou, chtěli slyšet výčet toho, co člověk považuje za podstatné v životě dělat. Jiní by, řekl bych, chtěli spíše slyšet něco o záměrech, které s námi lidmi má nějaký bůh či nějaká vyšší moc. A myslím, že nejvíce lidí si pojem smysl života spojuje s nějakým pěkným příběhem, jehož jsou lidé (nebo konkrétně oni sami) součástí - takovým příběhem může být pro někoho Bible, pro někoho jiného Bhadavadgíta a pro dalšího třeba Pán prstenů.

4 Vím z jedné publikace od Richarda Rortyho, že nechtěl působit na filosofické katedře, protože se nechtěl účastnit zasedání členů filosofické katedry. To zní jako kritika na filosofické katedry. Máte alespoň tušení, v čem jsou filosofické katedry i pro některé filosofy k nevydržení?

My filosofové máme v popisu práce odpovídání na otázky, u nichž často není dopředu jasné, zda to vůbec rozumné otázky jsou. To někdy vede k situacím, kdy se začneme utápět ve spekulacích, které nikam nevedou. A pokud někdo z nás v tomto směru zcela ztratí zpětnou vazbu a zapomene, že otázky, ke kterým se dopracoval, už nezajímají nikoho jiného než jeho samotného a jeho tři kamarády, je to s ním zpravidla opravdu k nevydržení.

5 Když se vrátím opět k tomu Rortymu, tak pronesl třeba také, že po magisterském studiu na Yale nemohl vyučovat analytickou filosofii, protože v ní nebyl dostatečně vzdělán a následovalo samostudium, aby dohnal znalost v ní s absolventy jiných univerzit. Přitom jak sám tvrdí, se snažil znít jako ostatní analytičtí filosofové alespoň po určitý čas, aby se udržel v oboru. Jak moc má zpravidla filosof možnost se plně věnovat řešení těch problémů, které skutečně považuje za důležité, a přitom za to dostane zaplaceno jako za jakoukoliv jinou práci, aniž by musel tzv. „se snažit znít jako ostatní a být součástí hlavního filosofického směru“?

Myslím, že tohle je skutečně problém. Můžete mít velice chytré nápady, ale pokud nedokážete mluvit tak, jak velí současné filosofické zvyky, bude vám málokdo naslouchat. A pokud vám ostatní nenaslouchají, tak je to potíž, protože vy na rozdíl třeba od lékaře nebo konstruktéra nemáte žádnou jinou zpětnou vazbu, která by vám naznačila, zda to, co děláte, někam vede, nebo ne. Já sám si například myslím, že podstatná část mého 'filosofického vývoje' se netýkala ani tak mých filosofických názorů, jako hledání způsobů jejich prezentace.

6 Co by vám jako člověku zabývajícím se zejména logikou a filosofií jazyka musely stránky www.Risk-Management.cz nabídnout, abyste se stal jejich pravidelným čtenářem? Téma to může být jakékoliv relevantní třeba k nebezpečí, risku, chybám, poruchám.

Co třeba kdybyste tam radili jak riskovat při sázení na výsledky sportovních utkání tak, aby člověk vyhrával spoustu peněz?

7 Mezi Vaše oblíbené knihy patří publikace třeba od autorů Willard Van Orman Quine, Richard Rorty, Robert Brandom. Vesměs se jedná o přívržence analytické filosofie. Proč máte tyto autory v oblibě a proč právě analytická filosofie je to, co Vás hodně zajímá?

Myslím, že dělení filosofů na analytické a kontinentální je čím dál tím problematičtější; a označit Rortyho (a nakonec i Brandoma) za analytického filosofa, je značné zjednodušení. Důvodem, proč já čtu tento druh filosofie, je to, že mám pocit, že těmto lidem, na rozdíl třeba od Heideggera či Derridy, skutečně rozumím.

8 Proč by se měl čtenář tohoto rozhovoru, který o filosofii nic neví, podle Vás o ni zajímat?

Já si nemyslím, že by se každý musel zajímat o filosofii. Pro mě byla filosofie vždy přitažlivá jako jistý druh intelektuálního dobrodružství, které se na rozdíl od vědy odehrává v jakémsi relativně málo probádaném skoro neomezeném prostoru.

9 Nejsem filosofem, nicméně jsem třeba četl, že Popper usiloval o zničení pozitivismu. Teď máme třeba analytickou filosofii nejen v USA hodně a mnoho myslitelů, kteří se zasloužili o její rozvoj. Ve filosofii platí, že teoreticky může někdo v budoucnu kdykoliv přijít a třeba i celou analytickou filosofii zlikvidovat kritikou. Z toho důvodu si nemůže být filosof ani vědec nikdy jist, že nabízí nejlepší řešení na problém, co bude platné pro vždy. Jinak řečeno jeho tvrzení může jednou někdo označit za nepravdivá. Může být v tomto procesu tvorby znalosti filosof šťastný, když ho může napadnout, že za deset či za tisíc let o něm těžko kdo může vědět?

Myslím si, že je velkým omylem se domnívat, že vědění má cenu jenom do té míry, do jaké je nezvratné. Myslím, že se musíme smířit s tím, že s námi lidmi se to má tak, že v podstatě nikdy nic, o čem jsme přesvědčeni, nemůžeme vědět úplně nezvratně; ale i přesto je, domnívám se, mnohé z toho rozumné nazývat věděním. Současně si ale myslím, že "zlikvidovat kritikou" něco takového jako třeba analytickou filosofii není vůbec tak jednoduché, jak by vaše otázka naznačovala.

10 Jak se díváte na vztah politiky a filosofie? Co má být podřízeno čemu a proč a kde se skrývají nebezpečí jejich vztahu, kdy jedna disciplína bude podřízena druhé? Tím narážím na to, že kupříkladu Richard Rorty se domníval, že by měla být filosofie „kontrolovaná“ demokracií.

Zdá se mi, že mezi filosofií a politikou není žádná přímá souvislost (o podřízenosti ani nemluvě). A myslím si, že vždy, když na tomhle chtěli filosofové něco měnit, nedopadalo to dobře. (Víme například, kam vedlo Marxovo volání po tom, aby filosofové svět nejenom vykládali, ale pustili se i do jeho přebudovávání). Richard Rorty, o kterém jste hovořil, jednou napsal, že bychom se měli "zbavit i posledních stop marxistické myšlenky, že nějaká filosofická super-věda dokáže dělnické třídě zvěstovat její pravé postavení, i Heideggerovy myšlenky, že osudy filosofie určují osudy lidstva jako celku"; a to je, myslím, hluboká pravda.

11 Co je hlavní problém současné filosofie, dá-li se něco takového v rámci ní popsat? Nemám na mysli cosi jako hlavní problémy, které se filosofové snaží vyřešit, ale hlavní problém této disciplíny samotné týkající se třeba její pozice k jiným disciplínám či jejího vývoje.

Myslím, že nic takového, jako hlavní problém neexistuje. Filosofie je podle mne rozplizlá disciplína, která paběrkuje velice různé druhy otázek, do nichž se nechce nebo neumí pustit věda. Tím ale neříkám, že by neřešila problémy, které jsou důležité. Mě například připadá v současné filosofii nesmírně zajímavá snaha o úplně nový pohled na to, co to je myšlení - vedená snahou odmítnout tradiční a zdánlivě samozřejmý model, podle kterého je myšlení 'uvnitř' a svět 'venku'. (A domnívám se, že odpověď na tuto otázku bude mít brzy skutečně praktické dopady, v souvislosti s rozvíjející se umělou inteligencí.) Zajímavý mi připadá posouvající se pohled na jazyk; a taky problém relativismu, který je nyní s novou intenzitou nastolen zejména faktem čím dál většího prolínání různých kultur.

12 Karl R. Popper je znám tím, že vyřešil problém indukce tím, že jí zamítl. Kdy přitom nejprve přeformuloval problém Davida Huma. To tvrdí sám ve svých publikacích i to kupříkladu potvrdil můj profesor angličtiny, co obdržel magisterský titul z filosofie vědy a PhD. z lingvistiky, že to je obecně uznávané. Jiří Heřt jako člen českého skeptického hnutí Sisyfos v článku pojmenovaném Problémy popperovské falsifikace analyzuje 4 teze Poppera, načež všechny vyvrací. Třeba tvrdí na rozdíl od Poppera, že: „1. Indukce existuje a je principiálně rovnocenná dedukci. 2. Verifikace rovněž existuje, stejně legitimně jako falsifikace.“ Osobně se domnívám, že má spíše pravdu Popper alespoň do doby, kdy proti němu někdo nepřednese silné protiargumenty. Jaký je Váš pohled na toto? Zajímá mě to, protože mám dojem, že českým skeptikům v hnutí Sisyfos chybí kritika a není mi jasné, proč jejich práce nikdo nekritizuje z českých filosofů, pokud se vyjadřují k filosofickým textům?

K tomu bych řekl jenom to, že kdybych já psal o anatomii, nedopadlo by to jistě o mnoho lépe, než když píše kolega Heřt o logice a filosofii.

13 Teorie velkého třesku tvrdí, že vesmír v dnešní době miliardy světelných let široký vznikl z „nicoty“. Do teď vědci spekulují, zda se jednou v budoucnu do jednoho bodu vše zase vrátí, či zda se bude rozpínat do nekonečna. Pokud se vrátí vše do jednoho bodu nekonečně vysoké hustoty a nekonečně malého rozměru, pak fyzici tvrdí, že lze takový vesmír před návratem do onoho „bodu“ považovat za konečný. Lépe řečeno je konečný vesmír dle nich i ten současný. Je-li něco konečné, pak se jedná o cosi omezené velikostí či rozsahem. Zajímalo by mě, pokud není nic jiného než vesmír a ta nicota před třeskem a po návratu vesmíru do jednoho „bodu“, co pak podle Vás ten konečný vesmír by mohlo omezovat, když cokoliv omezené musí být vždy „něčím“ omezeno? Jde mi o to, zda mohou vědci v současnosti vůbec rozlišit mezi „konečným“ a „nekonečným“ vesmírem, když v případě objevení jakékoliv hranice začnou pátrat, co „je za ní“ – co způsobuje omezení?

Samozřejmě, že pojmy, jako jsou omezenost, hranice či konečnost dávají smysl jenom v rámci nějakého prostoru, a nelze je tedy dost dobře uplatnit na tento prostor sám. Vlastně tomu není tak, že před třeskem byla nicota a po kolapsu vesmíru bude opět nicota; i čas je formou existence vesmíru, takže mimo něj žádné před či po není. Představovat si, že vznik, existence a zánik našeho časoprostoru se odehrává v nějakém větším časoprostoru je podle mne prostě chyba (která je výsledkem faktu, že představit si něco dokážeme jedině v časoprostoru).

14 Pokud jste o tom přemýšlel někdy, že by se vše vrátilo do okamžiku před velkým třeskem, kdy by nebylo námi známého vesmíru, co si myslíte, že mohlo být? Může si člověk vůbec jaksi aspoň trochu správně představit nicotu, kde by nemělo být času ani prostoru a nic jiného nebude? Přijde mi totiž nepředstavitelné, že by se vesmír v současnosti miliardy světelných let veliký vrátil do bodu nekonečně malých rozměrů a nekonečně veliké hustoty, kdy by jinak nebylo nic.

Myslím, že odpověď na tuto otázku plyne z odpovědi na tu předchozí. Myslím, že nic takového si člověk představit nemůže (protože základními prostředky představování jsou čas a prostor, a nemůžeme si tak představit něco, co by bylo mimo ně). Ale nakolik jsou kosmologické teorie, které hovoří o zrození časoprostoru z nicoty a jeho opětovného propadu do ní, podložené, nedokáži posoudit.

15 Mohl byste uvést prosím jeden nebo dva vlastní objevy, které považujete za své největší přínosy k filosofickému pochopení světa?

Hovořit ve filosofii o objevech je asi trochu nepatřičné, protože pod tímto slovem si člověk obvykle představí něco, čeho je možné dosáhnout jenom v rámci empirického zkoumání. Téměř všechno, o čem dokážu uvažovat jako o svém přínosu k filosofii, má podobu určitých vyjasnění. Mě hlavně vždy mořilo to, že jsem chtěl opravdu porozumět tomu, jak funguje jazyk a co je to význam, a tady jsem se, zdá se mi, k určitému vyjasnění dopracoval: myslím, že zásadně podstatné je se na jazyk dívat ne jako na věc individuální psychologie, ale jako na určitou společenskou instituci, a že je třeba prohlédnout, jakou roli v rámci této instituce hrají pravidla, zejména inferenční. Tady samozřejmě stojím 'na ramenou filosofických obrů', jakými byli Wittgenstein nebo Sellars, ale neskromně se domnívám, že jsem i já sám určitou troškou do mlýna přispěl. No a vzhledem k tomu, že můj způsob filosofování se někde prolíná s matematikou, bych asi dokázal vykázat nějaké své v podstatě matematické výsledky, kde by se už o něčem jako o objevech (jakkoli nijak převratných) hovořit dalo.

16 Vaším předmětem zájmu je zejména třeba (matematická) logika či filosofie jazyka. Nicméně mám dojem, že přemýšlíte i třeba o smyslu lidského života. Zdá se, že ani u některých filosofů se nejedná o problém snadný, protože občas končí život sebevraždou. Vedle třeba Pavla Tichého skočil z okna v sedmdesáti letech i francouzský filosof Gilles Deleuze. Proč se podle Vás filosofové nejčastěji rozhodnou spáchat sebevraždu?

Nevím, zda se v tomto směru dá něco říci specificky o filosofech. Ale faktem je, že aby se někdo intenzivně zabýval takovou na první pohled neužitečnou a podivnou věcí, jako je filosofie, musí být možná trochu psychicky vyšinutý, což může vést k tomu, že je procento sebevrahů mezi filosofii vyšší než mezi ostatní populací.

17 Četl jsem kdesi několik týdnů zpět na webu, že málokterý Čech jako filosof se ve světě stal skutečně uznávaným. Mezi těmi, co se jim to povedlo, byli třeba Jan Patočka nebo Pavel Tichý. Vám se to daří také dle mého. Máte dojem, že je cosi, co můžete pojmenovat, co českým filosofům většinou chybí, že se nestanou uznávanými v zahraničí?

Myslím, že někteří čeští filosofové se nedomnívají, že je třeba se etablovat na mezinárodním fóru. Mě se tohle jeví jako neblahý provincialismus. Já mám pocit, že filosofie je z velké části věcí diskuse, a chci vědět, co si o tom, co dělám, myslí nejenom oněch pár lidí, kteří si to přečtou tady v Česku, ale i lidé, kteří jsou považováni za odborníky ve světovém měřítku. Ale je fakt, že třeba publikovat v prestižních mezinárodních periodikách je věc, která vyžaduje nesmírné úsilí; a někomu se to nedaří třeba právě jenom proto, že nedokáže přijmout vládnoucí žargon.

18 Po absolvování matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v roce 1981 jste pracoval jako programátor do roku 1990 v podniku v Hradci Králové, než jste se opět vrátil na univerzitu. Pokud jste se v době komunismu věnoval filosofii, jak to vypadalo s Vaším filosofováním v období komunismu, kdy nebylo jisté, že komunismus bude v 89. poražen?

Já jsem filosofii chtěl dělat v podstatě vždycky, ale studovat ji v tehdejší době prakticky nebylo možné, tak jsem šel studovat matematiku. A přesto, že mě matematika bavila, mě to stále táhlo k věcem, které měly blízko k filosofii; takže jsem se nakonec začal zabývat tím, čemu se říkalo a říká formální sémantika, a co jsou v podstatě matematické teorie sémantiky přirozeného jazyka. Po vysoké škole jsem opět viděl, že pokračovat ve vědecké kariéře (byť v poměrně apolitickém oboru, jako je matematika) by vyžadovalo všelijaké kompromisy s vládnoucím režimem, tak jsem se raději doma v Hradci Králové živil jako programátor; a musím říci, že i to mě velice bavilo. Navíc nároky na výkonnost nebyly velké, tak jsem se dokázal dále věnovat i tomu, k čemu mě táhlo srdce - sémantice, logice a filosofii. Kontakt s Karlovou univerzitou jsem udržovat zejména přes Prof. Petra Sgalla, významného lingvistu v 'exilu' na matematicko-fyzikální fakultě. Po revoluci jsem vyrazil na rok do Německa, abych si trochu doplnil mezery ve vzdělání, a pak už jsem napevno zakotvil v akademickém světě.

19 Co byste doporučil těm, co přečetli již třeba dvacet filosofických prací a i jiných odborných a mají dojem, že život smysl nemá jiný než ten, který mu člověk přiřadí? Totiž švýcarský psychiatr C. G. Jung varoval, že největší problém pro něho vždy představovali lidé středního věku, co ztratili víru. Pokud ztratí víru intelektuál, který třeba četl i od Lacana „Čtyři fundamentální koncepty psychoanalýzy“ a má dojem, že tedy celá psychologie stojí na čtyřech konceptech, pak Vám může argumentovat v terapii, že předpoklady lze napadnout, tedy i celá psychologie nemusí mít jiný význam než ten, který jí lidé přiřadí. Nejste povoláním psycholog, avšak bych rád znal Váš filosofický pohled na tento problém?

Jak už jsem říkal, s termínem "smysl života" mám problém, protože podle mne může znamenat velice různé věci. Mě samotného žádné pochybnosti o smyslu mého života netrápí (asi právě proto, že moc dobře nevím, co to je).

20 Všiml jsem si na Vašich stránkách (http://jarda.peregrin.cz), že máte rád pivo. Tak bych se na závěr zeptal, jakou značku máte nejraději a proč, pokud je nějaká taková? A jaké pivo české na druhou stranu, máte-li takový dojem, by mělo být vylepšeno výrobcem, protože Vám chutná nejméně? Proč tomu tak je?

Pokud jde o značky, pak nejraději mám pivo Bernard; pokud jde o druhy piva, tak dávám přednost tmavšímu před světlejším. Taky mám moc rád pivo kvasnicové, zejména to, které se pod názvem Bělečský car vaří v jedné vesnici kousek za Hradcem Králové. Nedobré pivo nebudu jmenovat; ale obecně mám pocit, že velké pivovary směřují k jakési bezpohlavní průměrnosti, a jsem rád, že se, zdá se mi, v poslední době docela daří pivovarům malým. (V současné době pracuji v USA a velmi mě překvapilo, jak dobré pivo i tady některé menší pivovary vaří - oblíbil jsem si třeba 'červené' pivo Nosferatu z Ohia.)


Prof. RNDr. Jaroslav Peregrin, CSc. absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v roce 1981, do pádu komunismu na univerzitě nepůsobil, akademické práci se začal věnovat po pádu komunismu a je od roku 2002 profesorem logiky. Je nositelem Humboldtova stipendia v roce 1991, díky němuž pobýval v Německu na Filosofické fakultě Univerzity v Kostnici. Od roku 1992 působí na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 1995 také ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky. Vedle toho je členem redakčních rad časopisů ORGANON F či Current Research in the Semantics/Pragmatics Interface, tyto informace uvádí na svých stránkách. Více informací čtenář rozhovoru nalezne na stránkách Prof. Jaroslava Peregrina http://jarda.peregrin.cz/.

Jiří Marek