Redaktoři BBC mapují spor Wittgenstaina s Popperem
Filozof Karl Popper líčí ve svých pamětech střet, do kterého se dostal s jinou veličinou filosofie dvacátého století, Ludwigem Wittgensteinem. Došlo prý k němu, když jej v roce 1947 požádal o přednášku elitní cambridgský Klub morálních věd, jemuž Wittgenstain předsedal. Popper podle svých vzpomínek začal přednášku tím, že uvedl řadu příkladů toho, co považuje za pravé filosofické problémy. Wittgenstein je však údajně odbyl mávnutím rukou, přičemž si "nervózně pohrával s pohrabáčem". Když se pak řeč stočila na etiku, líčí Popper, vyzval jej prý Wittgenstein - stále s pohrabáčem v ruce - aby uvedl příklad jediného morálního pravidla. "Odpověděl jsem," píše Popper, "Neohrožovat hostující přednášející pohrabáčem." Wittgenstein poté údajně pohrabáč zahodil a rozčileně se vyřítil z místnosti.
 

Blízcí i vzdálení
Pochybnosti, zda se příhoda skutečně odehrála, jak ji Popper líčí, kolovaly mezi filosofickou veřejností od samého počátku. Sílící nejistota - časopis The Philosopher's Magazine kupříkladu přinesl svědectví jednoho z účastníků přednášky, který Popperovu verzi zpochybnil - nakonec vyprovokovala redaktory BBC Davida Edmondse a Johna Eidinowa, k tomu, aby se pustili do pátrání, co se kdysi v cambridžské učebně H3 vlastně odehrálo. Podařilo se jim vyzpovídat devět očitých svědků a třebaže si žádný již nebyl schopen událost vybavit jasně, zdá se být z jejich výpovědí patrné, že Popperovo líčení odpovídá skutečnosti jen stěží.
Kniha Wittgensteinův pohrabáč, kterou na základě svého pátrání Edmonds a Eidinow napsali, však není věnována jen Popperově kuriózní vzpomínce. Snaží se zároveň přinést i sondu do minulosti obou filosofů a objasnit, proč bylo jejich setkání v Klubu morálních věd tak konfrontační. Výsledkem je neobyčejně živé líčení povah a osudů dvou klíčových postav filosofie dvacátého století; a dvou osobností, které k sobě měly v některých ohledech stejně blízko jako daleko.
Oba pocházeli z Vídně. Oba se narodili v židovských, pokřesťanštěných rodinách a na počátku svých kariér se vypořádávali s tématy, která se stala klíčovými pro Vídeňský kroužek - skupinu radikálních filosofů a vědců působících v rakouské metropoli na sklonku dvacátých a počátku třicátých let. Oba se přitom k působení Kroužku stavěli značně kriticky. Oba utekli před Hitlerem do Anglie a oběma se podařilo stát ikonami určitých myšlenkových směrů dvacátého století.
Jejich protikladnost však není o nic menší. Popper měl vždycky pocit, že filosof je tu od toho, aby se chopil velkých témat. Jeho knihy jsou plné smělých vizí, ale i tvrdých útoků na filosofické předchůdce a konkurenty. (V knize Otevřená společnost a její nepřátelé například hájí tezi, že filosofické kořeny odporu k demokracii je třeba hledat už ve spisech Platóna a Hegela). Wittgenstein se naproti tomu postupně propracoval k závěru, že nic takového jako filosofické problémy vlastně neexistuje, což se podle jeho mínění projeví v okamžiku, kdy dokonale prohlédneme spletitou gramatiku jazyka.
 

Jako soudný den
Autorům se na relativně malém prostoru podařilo představit Wittgensteinovu rozporuplnou osobnost s plastičností, které zatím nedosáhl snad nikdo. Všímají si s jakou úporností od sebe i ostatních žádal, aby hovořili a jednali vždy důsledně v souladu s pravidly jazyka i svými přesvědčením. Zdaleka to pro něj však neznamenalo jenom to, že by neměli lhát či jednat nečestně, ale i to, že by vůbec neměli hovořit či jednat oním "nezávazným" způsobem, který většina lidí bere za normální formu komunikace. Životopisec ekonoma J. M. Keynese v této souvislosti například zaznamenává, jak Wittgenstein dovedl k slzám Keynesovu ženu, když na její nevinnou poznámku "Jaký pěkný strom!" s upřeným pohledem opáčil: "Co tím myslíte?"
Wittgensteinův žák, švédský filosof G. H. von Wright pak zase připomíná, že "každý rozhovor s Wittgensteinem byl jako prožití soudného dne. Bylo to hrozné. Všechno se muselo stále znovu vykutávat, přezkušovat a podrobovat zkouškám pravdivosti. A to se netýkalo jenom filosofie, ale celého života." Wittgenstein se také nikdy nespokojoval s žádným polovičatým vztahem. "Vyhýbal se známostem," konstatuje von Wright, "ale potřeboval a hledal přátelství. A přítelem byl neobyčejným, i když náročným."
Tato filosofova náročnost však s sebou nesla někdy až nepochopitelnou lhostejnost ke všemu, co se mu zdálo jeho standardů nedosahovat. Asi nejkřiklavějším příkladem je jeho vztah k vídeňskému filosofovi Fridrichu Waismannovi. Tomu Wittgenstein, který měl jinak až patologickou nedůvěru k těm, kdo by chtěli jeho filosofické názory reprodukovat, nejprve dovolil, aby se pustil do knihy o jeho filosofii, potom jej nutil ji neustále přepracovávat, až se po mnoha letech myšlenky na takovou knihu vzdal, aniž si dělal nějaké starosti s tím, že Waismann tak prakticky vyplýtval nejlepší léta svého odborného života. Neuvěřitelnou korunou všeho pak bylo, že když se Waismann přijel ucházet o azyl do Anglie, Wittgensteina, tehdy již cambridžského profesora, ani nenapadlo, že by mu mohl nějak pomoci.
 

K čemu je dobrá filosofie
Popper tak vychází ve srovnání s Wittgensteinem jako člověk bezmála konvenční. Také jeho nesporně geniální duch měl však podle Edmondse a Eidinowa své temnější stránky. Autoři například zaznamenávají na jedné straně Popperovu úpornou (a někdy až se servilitou hraničící) snahu získat si přízeň Bertranda Russella; na druhé straně jeho nevstřícné až popudlivé chování ke studentům a kolegům, kteří nesouhlasili s jeho teoriemi. Bernard Levin popisuje Popperovu reakci na zmatenou poznámku jednoho z jeho studentů: "Zamračil se a stroze konstatoval "'Nerozumím o čem mluvíte.' Student zčervenal a pokusil se vyjádřit jinak. ‚Aha', řekl učitel, 'teď rozumím, co říkáte, a myslím, že je to nesmysl.'"
Hledání kořenů Popperovy konfrontace s Wittgensteinem tak autorům Wittgensteinova pohrabáče slouží jako východisko pozoruhodné cesty do podivných zákrutů duší dvou zcela mimořádných osobností. Předmětem knihy však není jenom konfrontace jejich komplikovaných povah, ale i konfrontace dvou zosobněných názorů na povahu filosofie, která vede k zásadním otázkám po smyslu a možnostech filosofie: Může nám filosofie bezprostředně pomoci řešit "globální problémy"; a měla by se o to vůbec snažit? Tomu, komu se, tak jako Popperovi, zdá, že tyto otázky jsou prostoduché, protože na ně nemůže být jiná než kladná odpověď, je v zájmu objektivity třeba připomenout, že podobně si již před časem jeden filosof odpověděl také. Jmenoval se Marx.

JAROSLAV PEREGRIN
Autor působí ve Filosofickém ústavu AV ČR a na FF UK