Nad knihou: Kapitoly z analytické filosofie
01.08.2005

V češtině již vyšla celá řada textů jednotlivých analytických filozofů, kniha Kapitoly z analytické filosofie ovšem přináší přehled vývoje celého oboru od Fregeho k Rortymu. Navíc ukazuje vazby mezi analytickou filozofií, kybernetikou, matematikou, logikou či kognitivní vědou a snaží se také nějak zhodnotit, čeho vlastně analytická filozofie během své existence dosáhla a jak na ni navázat.

Spíše než o popis jednotlivých kapitol knihy následuje pokus o zhodnocení přínosů celého textu.
Autor se nejprve snaží přesněji vymezit, co to vlastně analytická filozofie je a jak se liší od ostatních (historicky starších nebo souběžných) způsobů filozofického myšlení. Popisuje obrat k jazyku, důraz na přesnější vymezení pojmů (od otázky "co je to X" se přesouváme k otázce "jaký je význam výrazu X", eventuálně "jak používáme výrazu X"). Analytická filozofie je v první řadě vymezena jako snaha vyznat se v jazyce a uniknout z jakéhosi uhranutí určitými otázkami. Čtenářovi se mnohé ujasní už na základě následujícího příkladu uvedeného v knize. Tak třeba na otázku po existenci obecnin analytický filozof odpoví dle autora knihy nějak takto:
Pokud "existencí" rozumíme nějaké místo v časoprostoru, pak univerzálie jistě neexistují. Míníme-li existencí cokoliv, o čem můžeme mluvit a připisovat tomu vlastnosti, pak obecniny naproti tomu jistě existují. Podle tomu, jak rozumíme "existenci", je odpověď v jednom případě kladná, ve druhém záporná, v obou však triviální. Má-li být celá otázka nějak zajímavá, musí ten, kdo ji zadává, nejprve nějak redefinovat, co vlastně míní pod slovem "existovat".
Přínosné je na knize naznačení, jak analytická filozofie ovlivnila další obory a jak se s nimi proplétala - v této souvislosti samozřejmě dojde na matematiku, ale také na kognitivní vědy (např. otázky teorie mysli). Kromě Fregeho, Russela a Carnapa dojde tedy také na Godela. Hilberta či Turinga. Za pozornost rozhodně stojí analýza filozofie pozdního Wittgensteina - ve skutečnosti nebyl ani v tomto období od původních myšlenek analytické filozofie tak vzdálený, jak by se mohlo zdát z jeho pověsti jakéhosi mystika a gurua. Filozofie sice pro pozdního Wittgensteina byla nejspíše něčím na způsob terapeutické praxe (filozof se zabývá otázkou jako nemocí), nikoliv vědou o jazyce, Wittgenstein si ovšem i za těchto okolností ponechal pregnantní způsob vyjadřování a racionální tón. Popis vývoje Wittgensteinova myšlení mezi Traktátem a pozdním obdobím je zřejmě jednou z nejpřínosnějších částí celé knihy - na toto téma totiž existuje literatury celá řada a kniha proto může posloužit jako korekce určitých příliš ztřeštěných interpretací.
V textu dojde také na anglickou analytickou filosofii z Oxfordu (Ryle, Austin...); popularita i znalost těchto děl je přinejmenším u nás zřejmě menší a v češtině vyšlo i méně jejich textů. Výklad se věnuje i Quinovi, Davidsonovi či transparentní intenzionáoní logice školy Pavla Tichého.
Důležité je, že kniha není jen historickým přehledem a slovníkovým výčtem, ale pokouší se nějak kriticky shrnout, kam vlastně analytická filozofie dospěla. Jak na ní dnes navazovat? V jakém vztahu je postanalytická filozofie k "postmodernímu relativismu"? Je pravda, že v boji proti metafyzice si analytická filozofie vybudovala jakousi podivnou metafyziku vlastní, podobně odtrženou od "normálního" jazyka/světa? Mohou vůbec existovat mosty či styčné plochy mezi anglosaskou analytickou filozofií a filozofií kontinentální, "umělecko-literární" s její hrou (de facto nekontrolovatelných) metafor?
Na popisu dodnes probíhajících sporů autor ukazuje, že mnozí obhájci vědy (např. ve známé Sokalově aféře) byli značně nespravedliví vůči Quinovi, když ho zařadil do jedné kategorie s módními "blábolily". Quine sám je přitom fyzikalistou, přímo prohlašoval, že svět se skládá pouze z fyzikálních objektů, je vyčerpávajícím způsobem popsatelný jazykem fyziky a právě fyzika nám musí "dát nejhlubší odpovědi na otázky tohoto světa". Z líčení knihy ani Rorty nevychází jako vysloveně nepřátelsky naladěný vůči vědě, byť je přesvědčen, že vědecký popis není oproti jiným nějak privilegovaný.
A shrnutí? Podle knihy je stručně asi následující: Analytická filozofie každopádně vnesla do tohoto oboru racionalitu/logiku/vědeckost argumentace a v tomto ohledu lze - přes určitou problematičnost dosažených výsledků - na tuto tradici rozhodně navázat. Je možné, že analytická filozofie i přes své vzývání vědy a odpor k metafyzice nakonec sama vytvořila jakousi spekulativní metafyziku různých "výrazů", "denotací", "intenzí" a "extenzí".
Analytické filozofii tak potenciálně hrozí, že se promění ve špatnou vědu. Kontinentální "literární" filozofie se zase může stát špatným uměním. Jaroslav Peregrin však v obou případech vidí určitý rozdíl: pa-věda snad alespoň vede k určité myšlenkové disciplíně a systematičnosti, pa-umění je pouze ohlupující. ¨
Probíranému tématu odpovídá i střízlivý jazyk celé knihy, která je velmi dobře čitelná i pro toho, kdo jinak preferuje spíše přírodní/exaktní vědy. A závěrečná poznámka: Kdo se podobně jako Hawking domnívá, že mimo úzce odborné práce by měla být vynechána matematika, může Kapitoly z analytické filosofie číst klidně také. V knize použitý formalismus spadá především do oblasti logiky, příslušné notace však není tolik a výklad lze vesměs sledovat i v případě, že čtenář tyto pasáže přeskočí.

Jaroslav Peregrin: Kapitoly z analytické filosofie, Filosofia, Praha, 2005

autor: Pavel Houser