Obsah:
Hilary Putnam: Realismus s lidskou tváří
Richard Rorty: Putnam a hrozbas relativismu
Předmluva překladatele:
Současná filosofie USA: analytická filosofie pod rentgenem
pragmatismu
Filosofie pocházející ze Spojených států amerických u nás příliš populární
není - podle zlých jazyků proto, že to žádná opravdová filosofie
není. Filosofie je v USA skutečně často chápána trochu jinak, než jak je
tradicí na evropském kontinentě; to ale neznamená, že by nestála za pozornost.
A přitom prakticky jediným současným filosofem této země, který je v povědomí
naší filosofické obce zapsán, je Richard Rorty - a z jeho prací se diskutuje
především o těch, ve kterých už de facto programově přijímá "evropské"
pojetí filosofie. Cesta, kterou filosofie USA od svých počátků do dneška
prošla (a která nakonec dává i filosofickému úsilí lidí, jako je Rorty,
jejich skutečný smysl), i problémy, které jsou v současné době filosofickou
komunitou USA pociťovány jako skutečně ústřední - to vše je u nás víceméně
neznámé.
První vlnou specificky amerického filosofického myšlení, objevující
se na konci minulého století, je pragmatismus; to je filosofický
směr, který, jak to charakterizuje jeden z jeho předních protagonistů William
James (1842-1910), "odhlíží od prvních věcí, principů, kategorií a domnělých
nutností a obrací se k posledním věcem, k plodům, výsledkům a faktům".
Kromě Jamese přispěli k formování tohoto myšlenkového směru (u nás blízkému
Karlu Čapkovi) především Charles Peirce (1839-1914) a pak zvláště John
Dewey (1859-1952). Pragmatismus není filosofií, která by uspokojila někoho,
kdo vidí, jak je tomu zvykem v Evropě, filosofování jako nezbytně provázené
'apokalyptickým tónem' - je to filosofie programově přízemní, filosofie
podezřívavá k čemukoli, co zavání patosem, scholastičností či spekulativností,
filosofie beroucí vážně všední život a 'zdravý selský rozum' s jeho všedními
problémy. Není třeba dodávat, že právě tohle chápání filosofie bylo tím,
co souznělo s veskrze pragmatickým duchovním klimatem Spojených států té
doby.
Druhá vlna specificky americké filosofie, rozvíjející se především
po druhé světové válce, probíhá ve znamení tzv. analytické filosofie,
která ovšem vznikala v Evropě a do USA byla víceméně importována, jednak
v důsledku útěku některých evropských filosofů přes oceán před Hitlerem
(Carnap, Tarski), jednak prostě proto, že intelektuální svět USA představuje
právě pro takovýto druh filosofování tu správnou živnou půdu. Jestliže
tedy v první generaci analytických filosofů udávají tón Evropané - Němci
Gottlob Frege (1848-1925) a Rudolf Carnap (1891-1970), Angličan Bertrand
Russell (1872-1970) či Rakušan Ludwig Wittgenstein (1889-1951) - po druhé
světové válce se těžiště analytické filosofie čím dál tím zřetelněji přesouvá
právě do USA; a v nové generaci analytických filosofů už hrají prim Američané:
Willard Van Orman Quine (1908), Wilfrid Sellars (1912-1989), Donald Davidson
(1917), Hilary Putnam (1926), Saul Kripke (1940), David Lewis (1941), Daniel
Dennett (1942) a další.
Podobně jako pragmatismus odmítá i analytická filosofie scholastické
a spekulativní filosofování (její představitelé říkají: "metafyziku") ve
jménu 'zdravého rozumu' - pro ni je ale 'zdravý rozum' podstatným způsobem
určován novou vědou a především bouřlivě se rozvíjející moderní logikou
a matematikou. Je to tedy myšlenkový směr, který nevidí filosofii, jak
je to běžné v Evropě, jako něco, co plynule přechází v literaturu, ale
spíše jako něco, co plynule přechází ve vědu. Ani popularitu tohoto filosofického
směru v USA není těžké 'sociologicky' zdůvodnit - úžasný rozvoj vědy a
techniky, který Spojené státy v posledním půlstoletí prožívají, si zřejmě
z různých důvodů žádá filosofickou reflexi. Tradiční pragmatismus se z
hlediska analytické filosofie ovšem jeví jako naivní a staromódní: jako
filosofování, které možná míří správným směrem, které však (v důsledku
neznalosti kvantové fyziky, počítačů a formální logiky) nemůže přinést
výsledky, jež by mohly současného člověka skutečně uspokojit.
Analytická filosofie, ačkoli je jí do vínku dáván odpor k metafyzice,
se ovšem brzy vyvíjí v jakýsi nový druh metafyziky - jakkoli metafyziky
reflektující výsledky moderní vědy a stavějící na moderní matematice a
logice. Tím se ovšem otevírá prostor pro novou pragmatickou kritiku: a
to je to, s čím se ve filosofii USA setkáváme právě dnes. Hovoří se o pragmatickém
obratu (části) analytické filosofie; a můžeme také hovořit o post-analytické
filosofii: o verzi analytické filosofie, která sama sebe reflektuje
v termínech deweyovského pragmatismu. (Nabízí se samozřejmě pohled na celou
situaci v termínech hegelovské triády teze [pragmatismus], antiteze
[analytická filosofie] a syntéza [postanalytická filosofie]).
Je ovšem pravda, že americká varianta analytické filosofie v sobě zárodek
takového obratu nesla již téměř od samého počátku: její hlavní představitelé
(především Quine a Sellars) nepřijímají logický atomismus, který
určoval filosofické myšlení Russella, Carnapa i raného Wittgensteina -
odmítají tuto v podstatě naivní představu poznávajícího člověka jako zobrazujícího
fakta, která k němu pronikají prostřednictvím jeho smyslů. Důrazným způsobem
tak zpochybňují metafyzický obrázek, ke kterému tato představa vede. Skutečné
rozvrácení ortodoxní analytické filosofie však znamenala především kniha
Richarda Rortyho Filosofie a zrcadlo přírody z roku 1980 - v ní
se stal takový obraz poznávajícího subjektu jako 'zrcadla přírody' předmětem
autorovy vášnivé kritiky. Rorty tak rozdělil analytické hnutí víceméně
na dva tábory: na ty, kdo v něm spatřují proroka, který jim konečně odhalil,
že král je nahý, a na ty, kdo ho naopak považují za nebezpečného
sofistu, který se snaží nahradit logiku rétorikou. Vedle "extrémisty" Rortyho
má ovšem post-analytické filosofické myšlení i své "umírněnější"
představitele: k nejdůležitějším patří hluboký a často obtížně srozumitelný
Donald Davidson (mnohými považovaný za nejoriginálnějšího současného amerického
filosofa), či poněkud hyperproduktivní a názorově ne vždy stálý Hilary
Putnam.
Ústředním bodem převratu, pro který připravili půdu Quine i Sellars
a který Davidson, Putnam, Rorty a další rozvinuli, je myšlenka, že nahlížet
svět jako něco definitivního a na člověku nezávislého, co člověk jenom
'mapuje', vede k zamlžení těch nejdůležitějších problémů, které před filosofem
stojí. Jedním ze základních témat je nerozumnost snahy o takové poznání
světa, které je 'absolutní' v tom smyslu, že svět odhaluje 'tak jak je
z pohledu Božího oka' (tj. 'doopravdy', nezávisle na lidech) - svět je
vždy světem pro nás, je vždy konstituován z toho či onoho lidského
hlediska poznamenaného určitými cíli a hodnotami. (Český čtenář si zde
asi nemůže nevzpomenout na husserlovsko-patočkovské téma přirozeného
světa.) Chtít poznat svět, jak je 'doopravdy', bez ohledu na tyto hodnoty,
je tedy podle tohoto názoru de facto nesmyslné. (A tohle vlastně
není nic jiného než dávné krédo pragmatismu.) Na první pohled to ústí v
relativismus; avšak Rorty a spol. si dobře uvědomují, že relativismus ve
skutečnosti sám sebe vyvrací: existenci a smysluplnost 'pohledu Božího
oka' totiž vlastně nemůžeme důsledně popřít - protože aby takové popření
mělo skutečný, nerelativní smysl, muselo by to být konstatováno právě z
nerelativního 'pohledu Božího oka'.
Postanalytičtí filosofové tak stojí před problémem, jak se vymanit
z 'metafyzického realismu' klasické analytické filosofie a přitom neupadnout
do fatálního relativismu; jak se vyhnout Skylle sterilní metafyziky i Charybdě
prázdného relativismu. Jeden z dílčích sporů o to, kudy přesně mezi těmito
dvěma úskalími kormidlovat, přináší i diskuse, jejíž překlad předkládáme
v této knížce: Hilary Putnam se pokouší hodit starý, 'metafyzický' realismus
(tj. realismus 'Božího oka') přes palubu tak, aby mu i přesto nějaká forma
realismu zůstala; a Richard Rorty tvrdí, že to nelze - že s metafyzickým
realismem jde přes palubu realismus jako takový a že jediné útočiště před
relativismem nám může poskytnout něco jako 'etnocentrismus'. Snad tato
diskuse českému (případně slovenskému) čtenáři naznačí, že filosofie USA
nejenom je filosofie, ale že ji i stojí za to číst.
A drobnou varovnou poznámku na závěr: čtenář, kterému bude znít lichotivě
obdiv, s nímž se Rorty zmiňuje o filosofech na naší straně Atlantiku -
o filosofech, kteří se namísto "prázdným, scholastickým rozepřím" věnují
společensky užitečnějším věcem - by, domnívám se, neměl opomenout zkušenost,
kterou máme s filosofií právě my na této naší straně: totiž to,
že i Skylla prázdné, 'neužitečné' scholastiky má svou Charybdu, totiž Chabrybdu
posedlosti úsilím "svět nikoli jenom vykládat, ale změnit ho" - se všemi
jejími důsledky.
Jaroslav Peregrin