Obsah

Úvod (S. Sousedík)
Diskuse o analytičnosti v našem století (J. Peregrin)
I. Kant: O rozdíle mezi analytickými a syntetickými soudy (přel. S. Sousedík)
J.S. Mill: O důkazu a nutných pravdách (přel. S. Sousedík)
G. Frege: Jsou zákony aritmetiky syntetické a apriorní, nebo analytické? (přel. J. Peregrin)
A.J. Ayer: A priori (přel J. Peregrin)
L. Wittgenstein: Z přednášek (přel. J. Peregrin)
N. Malcolm: Jsou nutné propozice skutečně verbální? (přel J. Peregrin)
W.V.O. Quine: Dvě dogmata empirismu (přel. P. Sousedík)
H.P. Grice a P.F. Strawson: Na obranu dogmatu (přel. J. Peregrin)
H. Putnam: Analytické a syntetické (přel. J.Peregrin)
 
 

Diskuse o analytičnosti v našem století

Jaroslav Peregrin
 

Přelom XIX. a XX. století, kdy se začínalo formovat to, čemu se dnes říká analytická filosofie¹, tvoří z hlediska chápání pojmu analytičnosti podstatný mezník. V té době se totiž začaly vynořovat zcela nové cesty nahlížení analytičnosti, cesty inspirované rozvojem formální logiky a matematiky; a ty vedly k diskusím, postupně ústícím v zásadní přehodnocení přístupů tradiční. Nejdůležitějším impulsem se v tomto směru stal rozvoj a systematické užití symbolických prostředků: to vedlo k možnosti budovat logiku a matematiku systematicky jako axiomatické teorie a uvažovat i o axiomatizaci jiných vědních disciplín.

Teorii, tedy soubor nějakých tvrzení, nazýváme axiomatickou, jsou-li všechna její tvrzení - a žádná jiná - odvoditelná pomocí daných odvozovacích pravidel z daných axiomů. Konstruuji-li logický kalkul, pak zvolím nějaké základní logické pravdy jako axiomy, a prostřednictvím odvozovacích pravidel, zachovávajících logickou pravdivost, vymezím nekonečnou třídu všech ostatních logických pravd tohoto kalkulu. Příkladem takového kalkulu může být klasický výrokový počet: jeho axiomy mohou být například výroky tvaru

V₁®(V₂®V₁&V₂)
V₁&V₂®V₁
V₁&V₂®V₂
V₁®V₁ÚV₂
V₂®V₁ÚV₂
(V₁®V₃)®((V₂®V₃)®((V₁ÚV₂)®V₃))
(V₁®V₂)®((V₁®¬V₂)®¬V₁)
¬¬V₁®V₁
V₁®(V₂®V₁)
(V₁®V₂)®((V₂®V₃)®(V₁®V₃))

a jeho jediným odvozovacím pravidlem pravidlo

jestliže V₁ a V₁®V₂, pak i V₂

Tímto způsobem vymezím určitou třídu logických pravd (formálně analytických výroků). Podobně mohu konstruovat i složitější logické kalkuly. Mohu tvořit i axiomatické teorie vymezující pravdy, které jsme nazvali materiálně analytické; mohl bych například axiomatizovat zoologickou klasifikaci pomocí axiomů jako

"x(vraník(x)®kůň(x))
"x((kůň(x)&černý(x))®vraník(x))
"x(pes(x)®savec(x))
...

V rámci takového axiomatického systému mám analytické výroky přesně a formálně vymezeny. Analytický výrok je totiž bu_to axiom, nebo výrok, který je z axiomů odvoditelný. Jestliže jsme řekli, že analytičnost výroku je dána významem některých jeho částí, pak z tohoto pohledu je to právě axiomatický systém, co fixuje významy: klasický výrokový kalkul fixuje významy výrazů ¬ ("ne"), & ("a"), v ("nebo"), ® ("jestliže ... pak") - logické pravdy tohoto kalkulu jsou tedy výroky, které tyto výrazy obsahují a které jsou analytické v důsledku jejich významu. Naznačená "axiomatizace zoologie" pak fixuje nebo částečně fixuje významy výrazů jako "kůň", "vraník", "pes", "savec" - a analytičnost pravd zoologické klasifikace pak můžeme vidět jako důsledek právě významu těchto výrazů.

Přitom primárně axiomatizace k našemu chápání analytičnosti nepřidává nic zásadně nového - jenom formálně rekonstruuje a systematizuje to, bylo už bylo zřejmé (axiom "x(pes(x)®savec(x) jenom "kanonizuje" i bez něj známou nutnou pravdu, že je každý pes savec). Logický kalkul nevyrábí žádné nové logické pravdy, jenom přesně a explicitně (a více či méně úspěšně) vymezuje ty, které jsme předtím chápali neformálně. Axiomatizace nám tedy dovoluje nahlédnout analytické pravdy jako výroky, které určitým způsobem fungují v rámci určitého systému.

Axiomatické systémy, původně jenom takto systematizující a kanonizující naše neformální vědění, však začaly být brzy zkoumány jako čistě formální, tj. matematické struktury. Co kdybychom ten nebo onen axiom vypustili, co kdybychom ten nebo onen přidali? Takové hrátky byly zajímavé především z hlediska čistě matematického (každý axiomatický systém je totiž zřejmě, odhlédnuto od jeho základního smyslu, matematickou strukturou); ale mnohdy se ukázaly být více než to. Známý je příklad neeukleidovských geometrií: ukázalo se například, že vypustíme-li ze standardní axiomatizace geometrie axiom o rovnoběžkách, dostaneme systém, který je zajímavý nejenom co do své matematické struktury, ale který zůstává zajímavý i z hlediska svého obsahu a který můžeme stále v jistém smyslu považovat za "geometrii". Objevily se i takové extrémně formalistické názory, že standardní eukleidovská geometrie není ničím více než jednou z mnoha alternativ geometrických systémů; a obecněji, že formální systémy vzniklé rekonstrukcí našeho předformálního vědění nejsou ničím více než jedněmi z mnoha bezpočtu možných alternativ.

Tím se chápání axiomatiky začalo posouvat od pouhé rekonstrukce našeho neformálního vědění k něčemu mnohem aktivnějšímu - nové, neobvyklé axiomatické systémy otevíraly nové cesty teorii. Zatímco tradičně mohl být axiomem ustanoven jedině výrok, který byl zřejmě a nevyvratitelně pravdivý, rozvoj formalizace vedl k podstatné změně: v podstatě kterýkoli výrok se mohl stát axiomem nějakého formálního systému; být axiomem tak přestávalo být vlastností, a stávalo se spíše rolí, kterou na sebe výrok mohl nebo nemusel vzít. Tato změna chápání podstaty axiomatiky je dobře patrná například z pasáže dopisu, který píše David Hilbert, jeden z apoštolů nové, formální logiky, Gottlobu Fregovi²:

Tento způsob chápání analytičnosti, objevující se v souvislosti s formálními jazyky, začal být brzy zpětně promítán i na přirozený jazyk: i přirozený jazyk se totiž zdá být veden určitými pravidly (i když většinou ne pravidly explicitně zapsanými). Pravidla, která charakterizují přirozený jazyk, se zdají být uchopitelná jako nějaké implicitní konvence: výrok pes je savec se tak zdá být analytický kvůli tomu, že se ten, kdo mluví česky, řídí konvencí užívat výraz pes jenom pro ty tvory, pro které užívají i výraz savec. Analytičnost se tak jeví jako uchopitelná prostřednictvím studia konvencí konstituujících jazyk. Navíc se může jevit i jako předmět našeho rozhodnutí a tedy jako možný předmět jakéhosi "jazykového inženýrství": můžeme přece přijmout konvence jiné než ty, kterými se momentálně naše užívání jazyka řídí!

Nový pohled na přirozený jazyk, zprostředkovaný rozvojem jazyků formálních, se také podílel na revoluční změně filosofického myšlení, která proběhla v první polovině našeho století a pro kterou se vžil název obrat k jazyku. Filosofové si uvědomili, jak zásadní význam pro pochopení lidského myšlení a lidského světa hraje pochopení lidského jazyka. Pochopili, že mnohé tradiční filosofické problémy mohou být uspokojivě vysvětleny jako prostě důsledky nerozumného užívání jazyka nebo nepřiměřenosti jazyka tomu, co má vyjadřovat. Část filosofů, především těch, kteří jsou dnes řazeni k volně vymezenému směru nazývanému analytická filosofie, usoudila, že filosofie tak nemůže být v podstatě ničím více než analýzou jazykových struktur a jimi vyjadřovaných struktur pojmových.

Otcem moderní analytické filosofie a tím i moderního pohledu na analytičnost byl německý logik Gottlob Frege (1848-1925). Byl to on, kdo poskytl první systematickou formalizaci logiky a otevřel tak možnost uskutečnit skutečnou formalizaci matematiky a promítnout formální a axiomatické postupy i vně matematiky. Fregova diskuse pojmu analytičnosti, tak jak ji předkládá především v knize Základy aritmetiky, je do značné míry vedena z tohoto nového pohledu; Frege však přitom stále setrvává v Kantovském pojmovém rámci a u Kantovského postavení problému - zásadní otázkou pro něj je vztah mezi opozicemi analytický/syntetický a a priori/a posteriori.

Podstatná změna v chápání analytičnosti nastala až u Fregových následovníků, především u logických empiristů (či logických pozitivistů) sdružených ve 30. letech našeho století v tzv. Vídeňském kruhu (nejvýznamnějším z nich byl Rudolf Carnap, 1891-1970). Tito filosofové již v duchu obratu k jazyku a svého radikálního odklonu od tradiční filosofie (spojeného s příklonem k moderní vědě) celý problém zjednodušili a v jistém smyslu navrátili zpět před Kanta - vidí na jedné straně výroky syntetické (kterým se už ovšem spíše říká kontingentní nebo prostě empirické), které vyjadřují fakta o světě, a na druhé straně výroky analytické (nebo prostě nutné), které de facto nevyjadřují nic (jsou pouhými tautologiemi) a které mohou být chápány jako poukazující k tomu, jak užíváme jazykové výrazy. Termíny a priori a a posteriori v tomto rámci poněkud ztrácejí smysl - kontingentní výroky jsou jistě aposteriorní, ale analytické výroky mohou být v jistém smyslu vlastně také chápány jako aposteriorní - vyjadřují totiž v jistém smyslu také empirická fakta, i když empirická fakta "druhého řádu" (a sice fakta o tom, jak užíváme jazyk při vyjadřování faktů "prvního řádu").³

Pregnantně byl pohled na vztah jazyka a světa, který zakládá toto pojetí analytičnosti, vyjádřen v knize Tractatus-logico philosophicus napsané Ludwigem Wittgensteinem (1889-1951) a vydané v roce 1921.⁴ Podle tohoto pojetí jsou primární jednoduché, čistě empirické výroky vyjadřující jednoduché fakty. Tyto základní empirické výroky (logičtí empiristé hovoří také o výrocích protokolárních) mohou být pomocí logických operátorů, jako jsou operátory negace, konjunkce a disjunkce, seskupovány do složitějších empirických výroků - mám-li tedy jednoduché empirické výroky V₁ a V₂ (řekněme prší a sněží), mohu tvořit složené empirické výroky jako ¬V₁ (neprší) či V₁ÚV₂ (prší nebo sněží). Jakmile však mohu toto, mám tím i možnost tvořit i výroky jako V₁Ú¬V₁ (prší nebo neprší), které jsou pravdivé bez ohledu na empirická fakta a jsou tedy v tomto smyslu analytické.

Takové analytické, nutně pravdivé výroky je tedy možné nahlížet jako jakýsi vedlejší produkt možnosti skládání výroků empirických - a de facto skrze ně vycházejí na světlo charakteristické vlastnosti logických operátorů. Na tvrzení V₁Ú¬V₁ se můžeme dívat jako na něco jako výrok ¬V užíváme vždy tehdy, když neužíváme výrok V. Podobně je tomu i v případě analytických výroků subjekt-predikátových (tedy těch, kterým by se v tradiční terminologii řeklo výroky materiálně analytické). Tyto výroky vyjadřují sémantické vztahy mezi termíny; hovoříme-li o významech termínů jako o pojmech, pak můžeme říci, že vyjadřují vztahy mezi pojmy. Na tvrzení Pes je savec se můžeme dívat jako na tvrzení toho, že slovem savec mohu nazvat vše to, co mohu nazvat slovem pes; tedy, chceme-li, toho, že pojem psa je podřazen pojmu savce.

Postoj logických empiristů, nahlížejících analytické výroky jako de facto empirické výroky o faktickém způsobu užívání jazyka má ale svá úskalí. Jestliže analytické propozice neříkají nic faktického, jak to, že hrají tak důležitou roli; jak to, že jsou předmětem tak plodné a nepochybně zajímavé nauky jako je logika? A uchýlíme-li se k tvrzení, že analytické výroky de facto vyjadřují "gramatická pravidla" jazyka, tj. že charakterizují způsob, jakým jazyk fakticky užíváme, pak budeme musit připustit, že to de facto jsou výroky empirické - a že tedy výrok jako pes je savec "ve skutečnosti" není nutnou pravdou.

Alternativní možností je učinit závěr, že analytické výroky de facto vůbec nejsou skutečné výroky; že nevyjadřují, jak jsou slova fakticky užívána, ale že jsou spíše určitými proklamacemi: že to jsou návrhy, jak by slova užívána být měla, nebo prohlášení, že je mluvčí takto užívat bude. Víceméně tímto způsobem chápe analytické výroky například anglický filosof Alfred Ayer (1910-1989), jehož kniha Jazyk, pravda a logika je asi nejsystematičtějším vyjádřením myšlenek logického empirismu. Avšak tvrdit, že řeknu-li pes je savec, říkám tím ve skutečnosti něco jako užívejme výrazu 'pes' jenom pro ty tvory, pro které užíváme výrazu 'savec'!, anebo, alternativně, budu užívat výrazu 'pes' jenom pro ty tvory, pro které budu užívat výrazu 'savec', se zdá být těžko stravitelné.

Tato úskalí si dobře uvědomil i Ludwig Wittgenstein, který ve svých pozdějších pracích podrobil radikální kritice svou vlastní koncepci z Traktátu. Především dospěl k závěru, že analytičnost nelze brát za limitní případ empiričnosti; nepřihlásil se ale ani k chápání analytičnosti jako "empiričnosti druhého řádu" či jako "zakuklené proklamativnosti". Wittgenstein srovnává analytický výrok s měřítkem a kontingentní výroky s měřeními. Měřítko nám určuje, jak budeme měřit; výsledky měření pak vyjadřují empirická fakta v termínech měřítka. Volbou měřítka do jisté míry vymezujeme, co nám při měření může vyjít (zvolíme-li za měřítko metr, nemůžeme naměřit 5 litrů). Podobně je to i s analytickými výroky - ty nevyjadřují žádné nutné skutečnosti, ale v jistém smyslu vymezují, co je a co není možné (přijmeme-li analytický výrok pes je savec, nemůžeme objevit psa, který by nebyl savec). Nutnost analytických výroků je tedy, jak Wittgenstein říká, jako kolej, kterou klademe do jazyka.

Analytický výrok je tedy skutečně nutně pravdivý výrok (a nikoli návrh nebo prohlášení), jeho nutná pravdivost však není záležitostí struktury světa nebo našeho rozumu, ale toho, že tento výrok bereme jako standard našeho popisu a tím i chápání světa. Řekneme-li, že mezinárodní metrový standard, uložený v Paříži, měří jeden metr, je to jistě pravda, tato pravda však není záležitostí měření, ale faktu, že jsem zvolili standard, jaký jsme zvolili. Analytické výroky ovšem můžeme chápat jako související s "gramatickými pravidly" našeho jazyka: analytičnost výroku pes je savec souvisí s tím, že nemůžeme smysluplně tvrdit X je pes a současně popírat X je savec. V tomto smyslu znamená přijetí určitého jazyka s jeho analytickými pravdami přijetí určitého prostoru možností a tedy určitého "způsobu chápání světa".

Wittgenstein si přitom uvědomuje, že na rozdíl od jazyků formálních nepřijímáme přirozený jazyk tak, že bychom nejprve jednoznačně formulovali jeho pravidla a pak ho přijali s plným vědomím jeho "gramatiky" a tedy i analytičnosti některých jeho výroků. Jazyk si osvojujeme tak, že postupně získáváme různé druhy dispozic k chování; nikoli tak, že bychom se explicitně učili pravidla. Pravidla našeho jazyka tak nejsou něčím jednou pro vždy explicitně daným, taková pravidla artikulujeme až když naše užívání jazyka teoreticky reflektujeme; a teoretické rekonstrukce jazyka mohou být různé. To znamená (a tady Wittgenstein předjímá to, co o něco později zpopularizoval Quine), že analytičnost těch či oněch výroků není dána jednoznačně a jednou pro vždy; že je do určité míry záležitostí úhlu pohledu.

Vezměme analytickou větu pes je savec; a představme si, že by vědci objevili rasu zvířat, která by byla docela jako psi, nebyli by to však savci. Řeklo by se, že tato zvířata nejsou psi; ale je docela dobře možné si představit, že by jejich ostatní podobnosti se psy byly takové, že by začalo být slovo pes užíváno i pro ně. (Mohlo by se například zjistit - čtenář odpustí fantastičnost takové konstrukce - že tato zvířata byla původně normálními psy, ale že přestala být savci pod vlivem nějakého kosmického záření.) Pak by se mohlo říci, že se změnil význam slova pes. Ale mohlo by se docela dobře říci i to, že objevení nových tvorů znamenalo falsifikaci výroku pes je savec. Oběma těmito způsoby můžeme situaci popsat; přitom při prvním zachováváme analytičnost výroku pes je savec (ovšem s pes v původním významu), zatímco při druhém bereme tento výrok jako výrok empirický. Co tedy bereme za analytické a co ne je - alespoň do jisté míry - záležitostí úhlu, pod jakým se na věc díváme. To, co budeme z jednoho pohledu považovat za analytický výrok, můžeme z jiného pohledu vidět jako výrok kontingentní.

Pravděpodobně nejdiskutovanější článek o analytičnosti v našem století publikoval americký analytický filosof W.V.O. Quine (1908); byl to článek Dvě dogmata empirismu a vyšel v roce 1951. Quine v něm razí radikální tezi (která ovšem není vzdálená pohledu Wittgensteinovu): hranice mezi analytickým a syntetickým nemá žádnou reálnou oporu a pojem analytičnosti je tak de facto prázdný. Tento pohled na analytičnost přímo vyplývá z Quinova odmítnutí carnapovské verze logického empirismu a jeho přijetí takové verze empirismu, kterou bychom mohli nazvat holistickou.⁵

Quine tvrdí, že učení logických empiristů, které podstatným způsobem současné chápání analytičnosti ovlivnilo, se mýlí ve svém chápání povahy jazyka a jeho vztahu ke skutečnosti. Chyba je podle něj v tom, že logičtí empiristé vidí jazyk atomisticky - že vidí vztah mezi jazykem a světem jako prostou výslednici vztahů mezi jednotlivými výroky a jim příslušnými "kousky" světa ("fakty"). Vztah jazyka a světa je podle Quina bytostně holistický - jazyk se primárně vztahuje ke světu jako celek a zabývat se vztahem jednotlivého výroku k tomu, co vyjadřuje, je de facto jenom sekundární hypostází. Podle Quina tomu tedy není tak, že by se některé výroky ("svou podstatou") vztahovaly ke světu a byly tedy empirické (kontingentní, syntetické), zatímco jiné výroky byly bytostnými tautologiemi či vyjadřovaly vztahy mezi pojmy a byly tedy nutné (analytické). Pravdivý nebo nepravdivý totiž podle Quina nemůže být žádný výrok per se, pravdivá nebo nepravdivá může být jedině teorie, tedy netriviální, soběstačný soubor výroků. Výrok pes je savec je pravdivý nebo nepravdivý jenom do té míry, do jaké výrazy pes a savec (a samozřejmě i je) znamenají to, co znamenají, to jest do té míry, do jaké je pravdivá či nepravdivá i celá spousta dalších výroků, jako pes má plíce či savec je obratlovec.

Quine přitom odmítá představu logických empiristů, že můžeme rozlišit mezi těmi výroky, které fixují význam (což by byly právě výroky analytické) a těmi, které na základě tohoto významu vyjadřují empirická fakta. Quine odmítá smysluplnost takového dělení, a tím de facto odmítá i sám pojem významu. Analytičnost a význam jsou zřejmě dvě strany téže mince: být analytický znamená být pravdivý díky významu a význam výrazu je naopak dán souhrnem všech analytických pravd, ve kterých se tento výraz vyskytuje. Protože Quine, podobně jako Wittgenstein, vidí hranici mezi analytickým a kontingentním jako něco jazyku vnějšího, jako záležitost jeho teoretické rekonstrukce, která může být z různých pohledů prováděna různými způsoby, vidí jako něco stejně vnějšího a stejně relativního i pojem významu.

Vyjádřeme totéž ještě jinak: tradiční pojetí analytičnosti implikuje, že analytický výrok je ten, který nemůže být falsifikován. Ale podle Quina nemá smysl hovořit o falsifikaci jednotlivého výroku - falsifikujeme vždy nutně nějakou množinu výroků. Falsifikace množiny výroků nám říká, že nemůžeme mít tuto množinu jako celek za pravdivou a tedy že musíme odmítnout alespoň jeden z jejích prvků; neříká nám ale nic o tom, který. Quine tak dovozuje, že trvale chránit před falsifikací (a tudíž mít za analytický) můžeme důsledně vzato kterýkoli výrok - břímě falsifikace můžeme vždy svalit na nějaký jiný. Falsifikace některých výroků, na rozdíl od falsifikace výroků jiných, nám sice může způsobit nemalé obtíže, principiálně nemožná však není.

Mluvčí jazyka není veden explicitními a jednoznačnými pravidly. Tvrdí-li pes je savec a tohle je pes, není tomu tak, že by vědomě v prvním případě konstatoval či propagoval či navrhoval nějakou jazykovou konvenci a ve druhém případě vyjadřoval empirický fakt. Je ovšem pravda, že zjistí-li mluvčí, že tvor, kterého má před sebou, není savcem, bude asi náchylnější prohlásit za nepravdivý spíše druhý z těchto výroků než ten první - protože prohlásit za nepravdivý ten první by znamenalo nutnost revidovat podstatnou část přírodovědy. Quine říká, že to je právě jenom různost obtíží spojených s odmítnutím jednotlivých výroků, co nás vede k tomu, že některé revidujeme spíše než jiné; namísto dichotomie tu je souvislá škála a tato škála navíc není absolutní, protože příslušné obtíže můžeme měřit a hodnotit různými způsoby. Principiálně vzato, mohu například v situaci, kdy do místnosti přišel člověk, po něm další a nyní je v místnosti jen jeden, odmítnout nikoli výrok Z místnosti nikdo neodešel ale výrok Jedna a jedna jsou dvě; následky tohoto kroku budou sice nedozírné (budu muset přehodnotit celou matematiku a potažmo celý svůj přístup ke světu), nepříjemnost následků však není důkazem nemožnosti.

Quinovi kritici namítají, že takové radikální odmítnutí analytičnosti znamená vylévání dítěte s vaničkou. Tak Peter Strawson, přední anglický analytický filosof, píše⁶:

Hlubší kritika Quinova přístupu směřuje k poukazu na to, že Quinovo odmítnutí analytičnosti je jenom extrémem opačným k tomu, který kritizuje. Quine má pravdu, že pojem analytičnosti je mnohem méně jednoznačný, než se má obvykle za to; na druhé straně však i v přirozeném jazyce, zvláště v oblasti vědy, existují explicitně formulovaná pravidla, která mohou vést k explicitnímu vymezení alespoň některých analytičností. Jakkoli tedy není možné rozdělit výroky do dvou ostře oddělených skupin, existují různé druhy výroků různými způsoby opřených o různá explicitní či implicitní pravidla - a chceme-li tedy skutečně porozumět tomu, jakou roli může pojem analytičnosti hrát, musíme obrátit ke studiu jednotlivých faktických peripetií fungování jazyka.

Kromě této, nikoli jednoznačně odmítavé kritiky ovšem existuje i celá řada filosofů, kteří quinovské zpochybnění rozhraní mezi analytickým a syntetickým odmítají z pozic více či méně tradičních a kteří trvají na tom, že význam a tím i analytičnost je něčím bytostně určitým, něčím, co svou podstatou vylučuje jakoukoli neurčitost, která by byla něčím více než nedokonalostí našeho poznání. Tito filosofové vycházejí z přesvědčení (které Wittgenstein ani Quine nesdílejí), že jazyk nemůže být ničím jiným než spojením výrazů s nějakými na nich nezávislými entitami (mohou se ovšem lišit v názoru na podstatu těchto entit - zda to jsou nějaká objektivní abstrakta, jako třeba množiny, nebo nějaké entity mentální). Z toho ovšem plyne, že významy existují a že jsou spojeny s výrazy objektivně a nezávisle na "úhlu pohledu".
 
 
 

Poznámky:

1. Podrobněji o analytické filosofii viz Peregrin: Logika ve filosofii, filosofie (Historický úvod do analytické filosofie), Herrmann a synové, Praha, 1992.(Back to text)

2. Steck, M., ed.: Unbekannte Briefe Freges über die Grundlagen der Geometrie und Antwortbriefe Hilberts an Frege, Ebda, 1941.(Back to text)

3. Český překlad výběru Carnapových článků vyšel v roce 1968 pod názvem Problémy jazyka vědy, v nakladatelství Svoboda.(Back to text)

4. Český překlad Traktátu vydalo nakladatelství OIKOIMENH v roce 1993. Český překlad pozdějšího Wittgensteinova spisu, Filosofická zkoumání, vydal v témže roce Filosofický ústav AV ČR.(Back to text)

5. Knihu Hledání pravdy, ve které Quine své filosofické názory podrobně rekapituluje, vydalo v českém překladu nakladatelství Herrmann a synové (v roce 1992).(Back to text)

6. 'A Logician's Landscape', Philosophy 30, 1955, pp. 229-237.(Back to text)