Když jsem zhruba před pěti lety dokončil překlad knihy, kterou máte před sebou, začal jsem koncept předmluvy větou: „Nejnovější kniha Willarda Van Orman Quina, Od stimulu k vědě, je živým dokladem toho, že se nestor filosofie USA nechystá na filosofický odpočinek ani s blížící se devadesátkou.“ To jsem ovšem netušil, že než se český překlad této knihy – po strastiplné pouti po stolech nakladatelů, kteří ho sice nejprve chtěli nadšeně vydat, ale posléze se mně vesměs ani neobtěžovali sdělit, že od tohoto úmyslu upustili – konečně dočká vydání, nebude tu už její autor s námi. W.V.O. Quinovi nebylo dopřáno nahlédnout s námi do nového tisíciletí: zemřel o Vánocích roku 2000, ve věku nedožitých 93 let.

Od stimulu k vědě (From Stimulus to Science, Harvard University Press, 1995) je tedy Quinovou knihou definitivně poslední. Poté, co během svého života přispěl k řešení široké škály filosofických problémů (od čistě matematických aspektů logiky až po etiku), se v ní, jak se zdá, čím dál tím cílevědoměji soustřeďuje na jediný, na pohled velice úzce vymezený problém: jak z působení vnějšího světa na naše smysly vzniká naše teorie tohoto vnějšího světa? Jak se v nás z dopadů fotonů na sítnici našeho oka, z nárazů zvukových vln na bubínek našeho ucha a z aktivací ostatních smyslových receptorů může vyvinout ten komplikovaný obraz světa, který přijímáme? A zatímco v jeho předchozí knize, Hledání pravdy (anglický originál vydalo nakladatelství Harvard University Press v roce 1990; český překlad přepracovaného vydání z roku 1992 vydalo nakladatelství Herrmann a synové v Praze v roce 1994) se toto téma ještě mohlo zdát být jenom odrazovým můstkem k přehledu širšího spektra Quinových filosofických názorů, jeho poslední kniha se tímto problémem obírá od začátku až do konce. Nenechme se ale mýlit: tento zdánlivě velice specifický problém se nachází v průsečíku velké části všeho toho, čím se Quine během svého života zabýval; a autorovi tak dává možnost svá velká témata znovu rozehrát.

Aby ovšem čtenář Quinovi skutečně porozuměl, je třeba, aby k jeho práci přistupoval nezatížen předsudky vzešlými z čtení tradičnějších filosofů a nesnažil si tak jeho názory vtěsnat do prokrustovského lože filosofických stereotypů. Z toho by totiž nemohlo vzniknout nic jiného než karikatura quinovské filosofie (s jakou se je ovšem v pracích o Quinovi bohužel někdy možné setkat). Je nezbytné si uvědomit, čím onen podnik, co kterého se Quinovi pouští, skutečně je, a především pak čím není. Otázky, které si Quine klade, se totiž zdají být z dějin filosofie dobře známé; jsou to ty, které bývají tradičně shrnovány pod hlavičku epistemologie. Quinův přístup k nim se však od přístupu většiny dřívějších filosofů dost podstatným způsobem liší, a jestliže tohle patřičně nedoceníme, těžko mu skutečně porozumíme. Epistemologie, tak jak je chápána tradičně, totiž zkoumá meze a možnosti našeho poznání světa, a je tudíž brána jako něco fundamentálnějšího než toto poznání samo, tedy i než jakákoli věda. Karteziánskou představu, podle níž je výsostným cílem filosofa nějaká prima philosophia, zásadně předcházející jakémukoli empirickému poznávání (která se ostatně odráží i v přístupu Quinova učitele Carnapa a jeho kolegů z Vídeňského kroužku jakožto doktrína filosofického hledání významu, které musí předcházet vědeckému hledání pravdy) však Quine nepřijímá. Považuje totiž za zřejmé, že ty nejlepší a nejspolehlivější metody poznávání světa, k jakým jsme se my lidé během své existence dopracovali, nacházejí výraz právě v naší vědě, a že by tak bylo absurdní předpokládat nějaké poznání, které by bylo fundamentálnější než poznání vědecké.

Quine se ovšem nedomnívá, že je to věda sama, co nám poskytne ono karteziánsky fundamentální poznání; takové poznání je podle něj totiž pouhou chimérou. Podobně jako Karl Popper či Ludwig Wittgenstein nevěří, že by nám věda mohla poskytnout absolutní jistotu - protože představa absolutní jistoty je v tomto kontextu prostě nepoužitelná. Věda nám nedává karteziánskou absolutní jistotu, dává nám ale tu relativně největší jistotu, kterou my jakožto omylní lidé můžeme mít. Teorie toho, jak lidský subjekt či lidské společenství dospívá ke svému pojetí světa, tedy podle Quina není nějakým prolegomenem či nějakou metateorií vědy, je prostě víceméně součástí vědy. Quine v této souvislosti používá termín naturalizovaná epistemologie. “Na rozdíl od starých epistemologů,” říká, “nehledáme žádný pevnější základ pro vědu než je věda sama; takže plody vědy můžeme volně využívat při zkoumání jejích kořenů. Jde, tak jako ve vědě vždy, o zaobírání se jedním problémem s pomocí našich odpovědí na problémy jiné.”

Jak se tedy může z nárazů částic a vln na naše smyslové receptory zrodit něco tak grandiózního, jako je naše teorie světa, vyjadřující naše poznání tohoto světa? Různá podráždění našich receptorů zřejmě mohou vyvolat různé reakce; podobně je tomu ale i u jiných živočichů (a nakonec i u neživých věcí). U člověka se však tyto reakce postupně (ve smyslu ontogeneze i fylogeneze) strukturují do podoby skutečných teorií vyjádřených v lidském jazyce; a Quine mapuje právě tu cestu, která vede od pouhého diferenciovaného reagování k teoretickému artikulování a vyjadřování. Prvním krokem na této cestě je krok od pouhých reakcí na určité situace (těm pak v rámci rozvinutého jazyka odpovídá to, co Quine nazývá pozorovacími větami) k zaznamenávání pravidelností v následnosti situací. Tyto pravidelnosti pak nacházejí výraz ve větách, jimž Quine říká pozorovací kategorikály: “Vždy když A, pak také B”. Dalším krokem je strukturace pozorovacích vět do subjekt-predikátového tvaru, která úzce souvisí s počátky chápání světa jakožto světa objektů majících různé vlastnosti a stojících v různých vztazích. (Zde Quine zdůrazňuje užitečnost standardního symbolismu s jeho aparátem kvantifikace, který nechává podstatu tohoto ‘reifikačního’ mechanismu vyniknout.) V dalších krocích je pak lidský jazyk, tak jak to Quine rekonstruuje, obohacován o aparát logických spojek, o vyjádření vztahů mezi osobami a tím, co je vyjadřováno větami (tj. o vyjádření tzv. propozičního postojů, jako je “X je přesvědčen, že A”), o výrazivo odkazující k abstraktním a mentálním entitám atd.

Quinova naturalizovaná epistemologie se opírá o předpoklad, že pojmový rámec, který nám skýtá moderní věda a konkrétněji moderní fyzika (do jejíhož jazyka se zdá být velká část veškerého jazyka přírodovědy alespoň v principu převoditelná), je dostatečný k popisu všeho, co se v našem světě děje, včetně toho, co se děje, když subjekt svůj svět poznává. Veškeré poznávání je tedy, to je Quinovo krédo, záhodno chápat jako odehrávající se prostřednictvím kauzálních interakcí mezi světem a člověkem, případně mezi neurony v lidském mozku. (To znamená, že bychom se měli, pokud možno, vyhnout přijímání nekauzálních vztahů, jako je třeba brentanovsko-husserlovsko-searlovská intencionalita, která je vztahem mezi myšlenkou či slovem a tím, o čem tato myšlenka nebo slovo je.) Tento Quinův “fyzikalismus” je třeba vidět v kontextu dávného filosofického úsilí o nalezení nějakého omezeného počtu pojmů a principů, z nichž by bylo možné vyložit nepřeberno toho, co se děje kolem nás (a i toho, co se děje v nás), tedy v kontextu úsilí o to, čemu staří Řekové říkali “záchrana jevů”. Quine má pocit, že moderní fyzika nám poskytuje rámec, který se uskutečnění tohoto dávného snu filosofů skutečně blíží: principy fyziky se postupně ukazují jako principiálně schopné vysvětlit stále více a více z veškerého našeho vědění, a to včetně oblastí, které fyzice tradičně vzdorovaly, jako je oblast lidského myšlení. Tady je ovšem opět podstatné docenit rozdíly mezi tím, co sleduje Quine, a tím, co sledovali někteří filosofové před ním: vidí-li Quine například myšlení v rovině kauzálních interakcí neuronů, nechce tím říci, že myšlení “není nic než” tyto interakce: nemá nic proti tomu, aby někdo, pokud to shledá užitečným, popisoval myšlení, jazyk či cokoli v nekauzálních termínech či v jazyce neslučitelných s moderní fyzikou. Poukazuje jenom za filosoficky pozoruhodný fakt, že s principy moderní fyziky se můžeme při vysvětlování světa dostat tak daleko, že by se mohly stát oním bájným e pluribus unum, jednotou principu v mnohosti dění, o které filosofům odedávna jde.

Pozornost věnuje Quine i rozboru nástrojů, které k osvětlení našich teorií a jejich postaty používáme, tedy především aparátu moderní logiky a sémantiky. Pokud jde o logiku, horuje, jak už jsme řekli, pro prostou standardní logiku, a trvá na tom, že neohrabanost, se kterou se tato logika s některými problematičtějšími aspekty našeho jazyka (třeba s větami, které vyjadřují propoziční postoje) vypořádává, je více než vyvážena její jednoduchostí a průhledností. (Propaguje přitom zvláštní variantu predikátového počtu, ve které je minimalizována role proměnných.) Pokud jde o sémantiku, dívá se skrz prsty na pojem významu, který je podle něj tak nejasný a vágní, až je zcela nepoužitelný; na milost bere logicky normalizované pojmy označování (chápaného jako vztah mezi konkrétním termínem a věcí, kterou pojmenovává) a denotování (kterým rozumí vztah mezi obecným termínem a věcí, která pod něj spadá). Poukazuje také na problematické aspekty sémantických pojmů související se sémantickými paradoxy.

Je ovšem třeba si uvědomit, že Quine ve své knize vlastně sleduje dva různé – i když související a proplétající se – cíle. Jedním z nich je popis toho, jak člověk v modelovém případě „od stimulu k vědě“ skutečně dospívá. To je deskritptivní projekt (jakkoli jde o deskripci idealizovaného, modelového procesu), předvádějící, jak bylo možné dospět k takovému jazyku a k takovým teoriím, které fakticky máme. Paralelně s tím se Quine pokouší ukazovat, co by se na tomto procesu dalo zjednodušit a v případě každého jeho kroku hledá, řečeno s Russellem, "nejmenší soubor prostředků, se kterou může být daná logická nebo sémantická konstrukce provedena". Tohle je normativní projekt: ústí v závěry o tom, jaké prostředky bychom měli mít a jakých bychom se měli, z důvodů nadbytečnosti nebo nedostateřné jasnosti, zříci - jak by tedy nakonec měl vypadat jazyk naší vědy.

Quinova nejnovější kniha představuje (stejně tak jako  celé jeho filosofické dílo) především snahu postavit se k filosofickým problémům způsobem, který je stroze racionální, opírá se o moderní logiku a věnuje patřičnou pozornost výsledkům moderní vědy. Tím zapadá do kontextu analytické filosofie - filosofického směru, který se v první polovině našeho století ustanovil v reakci na to, co jeho protagonisté považovali za  přílišnou ‘básnivost’ tradičně dominující filosofie, a který si klade za cíl rehabilitovat filosofii zdůrazňující racionalitu (na úkor emotivity), explicitní argumentaci (na úkor rétoriky a metafory) a ‘vědecký’ pohled (na úkor pohledu ‘básnického’). Quine se už ovšem na rozdíl od mnohých svých předchůdců dokáže vyhnout ‘dětským nemocem’ analytického přístupu; nenechává se tedy unášet představou, že uplatňování ‘vědy’ a ‘logiky’ je nějakým zázračným všelékem, který by se okamžitě vypořádal se všemi tradičními filosofickými problémy tak jako zázračné prací prostředky z televizních reklam se špínou.

Kapitolou pro se be je Quinův literární styl, který na sklonku autorova života dosáhl lapidárnosti, za jakou by se nemusel stydět snad ani Ernest Hemingway. V Quinově dikci se navíc zvláštním způsobem prolínají schopnost exaktního vyjadřování s téměř hovorovým stylem plným obratů a zkratek, s jakými se jinak setkáváme spíše na ulici než v odborné knize. Dělal jsem co jsem mohl, abych alespoň něco z onoho zvláštního stylu přenesl do češtiny; nejsem si však jist, zda na to nebylo mé překladatelské umění krátké a zda jsem naopak někde nevyprodukoval špíše jeho karikaturu.

JaroslavPeregrin