OBSAH

1. ÚVOD

ČÁST I. SAUSSUROVSKÝ STRUKTURALISMUS

2. CO JE TO VÝZNAM?
2.1 Slova a 'mentální reprezentace' 
2.2 Je význam v lidské mysli? 
2.3 Je jazyk nástrojem sdělování myšlenek? 
2.4 Významy jako objektivní abstrakta 
2.5 Sémantika vs. sémiotika 
2.6 Jazyk a 'struktura světa'

3. STRUKTURALISMUS: HESLO NEBO POJEM?
3.1 Jazyk: 'nomenklatura' nebo 'struktura'?
3.2 Co je to strukturalismus?
3.3 Co říká de Saussure
3.4 Problémy
3.5 De Saussure vs. Frege
3.6 Strukturalismus a lingvistika
3.7 Strukturalismus a filosofie

4. CELKY A ČÁSTI - MATEMATICKÝ POHLED
4.1 Abstrakce
4.2 Soustavy celků a částí
4.3 Kompozicionalita
4.4 Zrod hodnot z identit a opozic
4.5 Příklady
4.6 Aktuální a potenciální nekonečno
4.7 Princip kompozicionality významu
4.8 Dodatek: Struktura jako soubor vztahů a operací

ČÁST II. STRUKTURALISMUS (POST)ANALYTICKÝCH FILOSOFŮ

5. PŘEKLAD A STRUKTURA: WILLARD VAN ORMAN QUINE
5.1 Neurčitost překladu
5.2 Neurčitost reference a ontologická relativita
5.3 Jazyk a myšlení
5.4 Překlad a struktura
5.5 Quinův pragmatismus
5.6 Univerzum diskurzu a ontologické závazky
5.7 Analytické a syntetické
5.8 Holismus vs. korespondenční teorie jazyka
5.9 Shrnutí: Quinův strukturalismus

6. PRAVDIVOST A STRUKTURA: DONALD DAVIDSON
6.1 Radikální interpretace a princip vstřícnosti
6.2 Tarského teorie pravdivosti
6.3 Význam jako 'měřítko'
6.4 "Třetí dogma empirismu"
6.5 Omyl a pravda
6.6 Subjektivita vs. intersubjektivata
6.7 Shrnutí: Davidsonův strukturalismus

7. INFERENCE A STRUKTURA: WILFRID SELLARS A ROBERT BRANDOM)
7.1 Připisování významu jako 'funkční klasifikování'
7.2 Odbočka: Carnap a 'kvazisyntaktické' výroky
7.3 Funkcionalismus
7.4 Význam a inference
7.5 Normativita
7.6 "Udávání a požadování důvodů"
7.7 Znovu holismus
7.8 Shrnutí: Sellarsův a Brandomův strukturalismus

ČÁST III. SÉMANTICKÁ STRUKTURA JAZYKA A JEHO VÝRAZŮ

8. VÝZNAM A INFERENČNÍ ROLE
8.1 Inference
8.2 Vyplývání
8.3 Význam jako 'zhmotnění' inferenční role
8.4 Modelování významu vs. ontologocko-sémiotické chápání jazyka
8.5 Extenzionální model významu
8.6 Významy jako produkty opozice pravda/nepravda
8.7 Intenzionální model významu
8.8 Intenzionalita jako 'katalyzátor významu'
8.9 Sémantických modely zohledňující další typy inferencí
8.10 Syntax a sémantika

9. 'PŘIROZENÉ' A 'FORMÁLNÍ'
9.1 Co znamená mít strukturu?
9.2 Ještě jednou 'radikální překlad'
9.3 Geometrie
9.4 Struktura jako formální prisma
9.5 'Svět přirozeného' a 'svět formálního'
9.6 Formalizace
9.7 Dodatek: Vzorce a pravidelnosti

10. STRUKTURY VÝRAZŮ
10.1 Sémantická struktura výrazu?
10.2 "Logická forma" Chomského & spol.
10.3 "Realistická" kritika Chomského
10.4 "Logická forma" logiků
10.5 Logická forma jako vyjádření inferenční role
10.6 Logická forma jako prisma
10.7 Zneužívání logických forem

11. ZÁVĚR

Citovaná literatura

O čem je tato kniha

Co je to jazyk a co je to význam jazykového výrazu? Může se zdát, že na tyto otázky je v principu snadná odpověď: jazyk je jakýsi soubor označení, které jsme si zavedli kvůli tomu, abychom se o nich mohli dohovořit o tom všem, co nás obklopuje, a významem výrazu je pak prostě ta věc nebo ta entita, která je tímto výrazem označována. Kdyby tedy nebylo jazyka, byl by tu - podle této odpovědi - stejný svět, jaký je tu teď, a my bychom o něm mohli i stejným způsobem přemýšlet, jenom bychom si své myšlenky nedokázali sdělovat.

Je tomu ale skutečně tak, že jazyk není v zásadě ničím jiným než souborem 'nálepek', jimiž prostě jenom opatřujeme to, co je kolem nás? Je tomu tak, že jazyk potřebujeme až v okamžiku, kdy nám přestane stačit o světě přemýšlet, a začneme mít zájem své myšlenky sdělovat? Je tomu tak, že významem slova je prostě to, pro co jsme toto slovo zavedli jako pojmenování a co by tu bylo, i kdyby jazyka nebylo - jenom nepojmenované? V této knize se pokusíme naznačit, že odpověď na tyto otázky je záporná a že přisuzovat jazyku (ve vztahu ke světu) pouze takto pasivní roli je neudržitelné.

Pro některé důvody, proč je jazyku třeba přisoudit roli mnohem aktivnější, ovšem není třeba chodit příliš daleko: Zaprvé je tu víceméně triviální fakt, že mnoho z toho, co jazykem pojmenováváme, by stěží mohlo existovat, kdybychom jazyk neměli, protože to příliš úzce souvisí s praktikami a institucemi, které bychom bez jazyka nikdy nemohli mít - viz lež, vysvědčení, parlament atd. atd. Zadruhé, a to je podstatnější, mnoho z  věcí, které jazykem pojmenováváme a které tak patří do našeho světa, by se pro nás stěží stalo věcmi, kdybychom o nich jako o věcech nezačali hovořit. Vezměme například čísla: stěží dává smysl si představovat, že by pro nás čísla - jakožto věci - existovala, kdybychom nebyli vyvinuli naši matematiku, to jest kdybychom nepřešli od pouhého počítání k pojednávání o číslech jakožto o věcech, k tomu, že zkoumáme, zda čísla existují ("Existuje nejvyšší prvočíslo?"), že jim připisujeme vlastnosti ("Číslo pět je liché") atd.¹ Zatřetí, kdyby tomu mělo být tak, že každé slovo se do našeho jazyka dostalo prostě proto, že jsme si všimli příslušné věci a chtěli jsme ji pojmenovat, museli bychom mít za to, že ve světě kolem nás existují nejenom králíci, kameny, či automobily, ale i věci, které jsou pojmenovávány takovými slovy, jako jsou třeba "nic", "levnější" či "před".

Už tyto (zatím jenom naznačené úvahy) tedy ukazují, že představa, že jazyk je pouhým souborem nálepek a že významy jazykových výrazů jsou prostě onálepkovávanými věcmi, může být velice zavádějící. To, co výrazy jazyka označují, by tu mnohdy nebýt tohoto jazyka nebylo - a ani náš svět a naše myšlení by tedy, nebýt jazyka, rozhodně nemohlo být tím, čím je. To je, domnívám se, pro pochopení nejenom povahy našeho jazyka, ale i povahy našeho světa a našeho myšlení, zásadní.

Názor, že to, co svými výrazy označujeme, v jistém podstatném smyslu dostává konečný tvar až právě skrze toto označování, se ovšem může zdát poněkud podivný; není však ničím novým: jedním z těch, kdo ho razili, byl švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, jehož názory, formulované na přelomu devatenáctého a dvacátého století, vešly do dějin lingvistiky a filosofie pod hlavičkou strukturalismus. Já se v této knížce při zkoumání povahy jazyka a významu pokusím navázat právě na některé myšlenky saussurovského strukturalismu, avšak budu se snažit je rozebrat a domyslet způsobem, který není obvyklý, totiž tak, že se je pokusím uvést do souvislosti s moderní formální logikou. Přitom se budu snažit doložit, že je-li de Saussurovo učení nahlédnuto z tohoto zorného úhlu, lze za pokračovatele saussurovského strukturalismu prohlásit některé filosofy, které by jinak do souvislosti s de Saussurem asi nikdo nedával. Jako 'vedlejší produkt' pak z těchto úvah ovšem vyplynou i jisté pochybnosti o tom, zda legitimními dědici saussurovského strukturalismu jsou skutečně ti filosofové, kteří si toto dědictví deklarativně přisvojují.

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž v prvních dvou z větší části reprodukuji a kriticky hodnotím (případně domýšlím) různé názory, které vyslovili jiní, zatímco v té třetí převážně formuluji názory vlastní. Předmětem první části je saussurovský pohled na jazyk; v ní se pokouším ukázat, že možná na první pohled protiintuitivní saussurovský strukturalismus se ukazuje v příznivějším světle, uvědomíme-li si problematičnost běžně přijímaných názorů na povahu jazyka, zvláště neudržitelnost představy, že jazykové výrazy jsou prostě jenom označeními nějakých reálných věcí či vyjádřeními nějakých 'obsahů mysli'. Pokouším se také doložit, že základní pointou strukturalismu je přesvědčení, že u jazyka skutečně hodného toho jména nemohou vertikální vztahy (tj. vztahy propojující výrazy s jejich významy) existovat bez horizontálních vztahů (propojujících jazykové výrazy mezi sebou; že vztah jednotlivého výrazu k mimojazykové skutečnosti je v podstatném smyslu vymezován i vztahem tohoto výrazu k jiným výrazům jazyka.

Ve druhé části knihy pak podrobně rozebírám některé aspekty filosofických názorů čtyř významných amerických filosofů, totiž Willarda Van Orman Quina (1908), Donalda Davidsona (1917), Wilfrida Sellarse (1912-1989) a Roberta Brandoma (1950). Tito filosofové navazují na to křídlo filosofického myšlení našeho století, kterému se začalo říkat analytická filosofie², názory klasiků analytické filosofie, jakými byli Frege, Russell, Carnap či raný Wittgenstein, však v mnoha podstaných ohledech kriticky přehodnocují, a tak o nich raději hovořím jako o filosofech postanalytických³. Názory těchto čtyř mužů, jak se mi zdá, významným způsobem dokládají, že i v i analytická filosofie dospěla, v rámci své postanalytické fáze, k jistému druhu 'strukturalismu'. (Různé 'strukturalistické' tendence je ovšem možné najít i u klasiků analytické filosofie, explicitně především u Russella a Carnapa; tomu se však v této knize nebudeme podrobně věnovat.) Kapitoly věnované postanalytickým filosofům však nemají za cíl všestranný rozbor jejich názorů, ale především vyzdvihnutí těch aspektů jejich stanovisek, které z nich podle mého názoru činí strukturalisty. Na některých místech pak Quinova, Davidsonova, Sellarsova či Brandomova stanoviska domýšlím snad i způsobem, ke kterému by se oni sami nemuseli hlásit⁴.

'Strukturalismus postanalytických filosofů' se ovšem může na první pohled zdát být omezenějším druhem strukturalismu, než je strukturalismus proklamativních strukturalistů: omezuje se na jazyk a je pro něj ústřední to, co lze, jak já tvrdím, saussurovským jazykem vyjádřit jako tezi, že vertikální vztahy, propojující výrazy s jejich významy, nejsou myslitelné bez horizontálních vztahů, propojujících výrazy mezi sebou (a dávajících jazyku jeho strukturu). Avšak vzhledem k tomu, že svět je nám podstatným způsobem dán prostřednictvím jazyka, má takový čistě jazykový strukturalismus dalekosáhlé důsledky. Jde tedy o to, že namísto snahy o uchopení nezvládnutelně obecného pojmu struktury se snažíme uchopit zvladatelnější pojem struktury jazyka, který se ovšem v důsledku klíčové role, kterou náš jazyk hraje v rámci našeho obcování se světem, promítá de facto na všechno ostatní.

Ve třetí části se pak zabývám především tím, do jaké míry je takovýto strukturalistický pohled na jazyk (který ruší představu jazyka jako sady nálepek prostě nalepených na věcech), slučitelný s formálním modelováním významu, jaké vzkvétá na pomezí mezi filosofií, logikou a lingvistikou od pionýrských prací Rudolfa Carnapa⁵. Mým závěrem je, že tyto dvě zdánlivě protichůdné tendence sloučit lze - ovšem když se zbavíme představy, že modelováním významu je modelováním v tom smyslu, v jakém prostřednictvím dřevěné makety modelujeme nějaký reálný objekt. Konstatuji, že formálním teoriím významu je možné dát dobrý smysl, nahlédneme-li formální objekty, které jsou v jejich rámci přiřazovány výrazům jakožto explikáty jejich významů, jako jistou formu 'zhmotnění' rolí těchto výrazů, konkrétně jejich inferenčních rolí.

To mne pak vede k obecným úvahám o povaze inferenční struktury jazyka a strukturách obecněji: pokouším se ukázat, že způsob, jakým věci 'mají struktury', není vždy zcela přímočarý a že 'strukturu jazyka' je třeba vidět spíše jako určité formální prisma, kterým jazyk vidíme a jehož pomocí ho chápeme. Tento fakt pak má, domnívám se, dalekosáhlé důsledky z hlediska porozumění tomu, co děláme, když jazyk sémanticky analyzujeme a když hovoříme o něčem takovém, jako jsou 'sémantické struktury' či 'logické formy' výrazů.

Způsob, kterým v této knize budeme k pojmům struktura a strukturalismus přistupovat, se ovšem bude dosti podstatně lišit od způsobu, jakým bývají tyto pojmy probírány těmi filosofy, kteří se explicitně hlásí k saussurovskému strukturalismu. To je dáno tím, že tato kniha nejenom je o (post)analytické filosofii, ale také je (či chce být) (post)analytickou filosofií - to jest přistupuje k probíraným problémům způsobem charakteristickým právě pro tento filosofický směr.

Abychom objasnili, co to obnáší, musíme se vrátit na přelom devatenáctého a dvacátého století, kde se filosofie jistým způsobem rozpoltila ve dva víceméně mimoběžné proudy, z nichž jedním je právě analytická filosofie, zatímco pro ten druhý se dnes obvykle užívá označení filosofie kontinentální. (Původ termínu "analytická filosofie" je v tom, že klasikové analytické filosofie kladli hlavní důraz na pojmovou analýzu a na logickou analýzu jazyka; termín "kontinentální filosofie" se odvozuje od toho, že centrum filosofie tohoto druhu je na evropském kontinentě, především ve Francii.) Analytická filosofie se původně konstituovala jako jistý druh revolty: její protagonisté byli natolik nespokojení s tehdejším stavem filosofie, že se pokusili začít dělat filosofii zcela radikálně jinak - především tak jako nikdy předtím dbát na to, aby se dříve, než se začne odpovídat na nějakou otázku, bezpodmínečně prozkoumalo, zda tato otázka dává dobrý smysl, zda je zřejmé, že slova, která jsou v ní obsažená, mají jasný význam a zda je jasné, jak by vůbec na takovou otázku mohla vypadat přijatelná odpověď. Oporu hledali v moderní vědě a především v moderní logice, která, jak se jim zdálo, mohla pomoci oddělit smysluplné od nesmyslného. Analytičtí filosofové razili názor, že pokoušet se nějak vypořádat s problémy, které nelze jasně formulovat, znamená dělat nejenom něco marného, ale především vyvolávat zhoubnou iluzi obsahu tam, kde žádný není. "Pochybnost může být jen tam," říká Ludwig Wittgenstein ve své knize Tractatus logico-philosophicus⁶, ke které se mnoho analytických filosofů hlásila jako ke své bibli, "kde je otázka; otázka jenom tam, kde je odpověď, a ta jenom tam, kde lze něco říci." A na konci svého textu zdůrazňuje: "O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet."

Konstituce analytické filosofie pak vyvolala ve filosofii našeho století výraznou polarizaci: filosofové, kteří se k analytickému 'obrodnému procesu' nepřihlásili, byli, ať už vědomě či podvědomě, puzeni ke stanovisku protichůdnému. Někdy až jakoby říkali, že právě naopak jakákoli otázka, kterou lze jasně formulovat a o které lze jasně říci, co by na ní mohlo být rozumnou odpovědí, je z hlediska filosofie triviální a nezajímavá. Někteří z těchto filosofů se tak jako by snažili právě najít cesty jak 'mluvit' o tom, o čem vlastně mluvit nelze - a tím se z nich mnohdy stávali spřízněnci básníků. Tak se profilovala filosofie kontinentální.

Analytická filosofie je tedy charakterizována tím, že si obvykle klade poněkud přízemnější otázky, má blíže k vědě, podstatným způsobem se opírá o logiku a klade důraz na explicitní argumentaci; kontinentální filosofie si naopak klade otázky vzletnější, má blíže k umění a klade větší důraz na styl a imaginaci. Tu první charakterizují jména jako Russell, Carnap, Wittgenstein či Quine; tu druhou třeba Heidegger, Gadamer, Lévinas či Derrida. Pojem struktury si do svého erbu vsadili filosofové, kteří bývají řazeni ke křídlu kontinentálnímu (Lévi-Strauss, Deleuze, Foucault, Lacan, Derrida); já se ovšem budu snažit ukázat, že tento pojem je klíčový (i když trochu jinak) i pro nemalou část filosofů analytických. Navíc se pokusím předvést, že právě v jejich pracích se o strukturách dozvídáme některé podstatné věci, které bychom marně hledali v pracích kontinentálních strukturalistů. Je ovšem pravda, že mezi představiteli poslední fáze vývoje analytické filosofie ('postanalytickými' filosofy) a některými představiteli poslední fáze vývoje strukturalismu ('poststrukturalisty') není nemožné vidět jistý druh spřízněnosti⁷; mezi způsobem, kterým analytičtí a kontinentální filosofové o filosofických problémech pojednávají, je ale stále podstatný rozdíl.

Budu tedy o strukturách a strukturalismu pojednávat v analytickém duchu. To znamená, že se moje pojednání svým stylem bude blížit spíše pojednání vědce než pojedníní básníka (i když se, jako filosof, někdy budu pouštět na poněkud tenčí led, než kam by se odvážil vědec). S trochou nadsázky by se dalo říci, že pochopení, k jakému si tak kladu za cíl čtenáře dovést, je toho druhu, jaké zakouší ten, kdo prohlédl třeba způsob fungování nějakého motoru (a nikoli toho druhu, jakým je třeba 'pochopení' nějaké básně). Někde se budu i explicitně dovolávat těch vědních disciplín, jejichž výsledky jsou pro pochopení pojmu struktury, a zejména struktury jazyka, podstatné - především matematiky a logiky. Pokud jde o matematiku, je to, domnívám se, právě ona, co je dnes čím dál více chápáno právě jako obecná nauka o strukturách. (Geoffrey Hellman ve své knize Matematika bez čísel říká: "Matematika je volným výzkumem strukturálních možností, prováděným (víceméně) rigorózními deduktivními prostředky."⁸) A pokud jde o logiku: jak už jsem konstatoval, domnívám se, že onou strukturou jazyka, která je relevantní z hlediska významu, je jeho struktura inferenční - a inference je právě tím, čím se zabývá logika.

O pojmu struktury se chystám pojednávat především do té míry, do jaké v něm vidím klíč k pojmu významu (jazykového výrazu) - jde mi tedy především o filosofii jazyka. Avšak od tzv. obratu k jazyku, který analytická filosofie vykonala v první polovině tohoto století⁹, se má v rámci analytické filosofie za to, že je to právě struktura jazyka, co je v jistém smyslu klíčem i ke struktuře světa a věcí, ze kterých se tento svět skládá - je to totiž právě jazyk, co dává tvar naším otázkám a odpovědím na ně, a co se tedy v jistém smyslu i nutně podílí na tom, jak svět chápeme a vidíme.

Mám ovšem pocit, že tento přístup může být namístě i tehdy, je-li primárním předmětem našeho zájmu nikoli pojem významu, ale sám pojem struktury: domnívám se totiž, že zkoumání pojmu struktury v nějakém takto konkretizovaném kontextu je zajímavější, než když se pokoušíme zkoumat tento pojem v poloze zcela obecné¹⁰. Zdá se mi totiž, že jedním z důvodů, proč se mnohé filosofické úvahy stávají prázdnými a nezajímavými spekulacemi, bývá to, že se dostávají na příliš abstraktní úroveň. Domnívám se, že vysvětlit pojem struktura naprosto obecně prostě dost dobře nelze - na této úrovni ho lze nanejvýše částečně osvětlit tak, že se uvede do souvislosti s jinými podobně obecnými pojmy, jako jsou celek, část, skládání atd. (Něco podobného lze vypozorovat z osudu podobně obecného pojmu čísla: zatímco ještě na konci minulého století hledali přední filosofové, jakými byli Husserl či Frege, usilovně odpověď na otázku Co to jsou čísla?, později se jejich následovníci čím dál tím víc začali přiklánět k přesvědčení, že jedinou rozumnou 'odpovědí' na tuto otázku jsou zákony aritmetiky, tj. principy toho, jak čísla fungují v rámci matematických operací¹¹.)

Protože pojem strukturalismus je v naší zemi téměř všeobecně chápán v souvislosti s díly výše zmíněných francouzských filosofů, měl bych asi ještě poněkud podrobněji vysvětlit, proč odmítám navazovat na ně a namísto toho se pouštím do poněkud bezprecedentního projektu. Proč nejsem spokojen ze způsobem, jakým francouzští strukturalisté naložili s de Saussurovým odkazem? Částečně proto, že podle mého názoru přehnaně zdůraznili některé jeho aspekty, zatímco jiné (včetně těch podle mého názoru fundamentálních) víceméně pominuli; a částečně proto, že způsob, kterým pojem struktury rozebírají, v mnohých případech nevyhovuje standardům, které by, jak se domnívám, měl věcný rozbor splňovat (což ovšem souvisí s výše naznačeným rozdílem mezi analytickou a kontinentální filosofií).

Tento poslední bod si asi zaslouží podrobnější vysvětlení. Nechci zde ovšem - a ani se necítím povolán - předkládat nějakou hlubokou kritiku přístupu francouzských strukturalistů; myslím si však, že k užitečnému objasnění motivů, které mě vedly k tomu, že jsem tuto knihu sepsal tak, jak jsem ji sepsal, může přispět, když na příkladu objasním, co se mně osobně na jejich přístupu nezdá. Proto si krátce všimnu způsobu, jak pojem struktury osvětluje jeden z nejvěhlasnějších (post)strukturalistů, Gilles Deleuze, ve své práci Podle čeho poznáme strukturalismus? (viz Deleuze, 1974).

Deleuze v této knize v sedmi kapitolách uvádí sedm kritérií, která by měla strukturalismus charakterizovat. V úvodu hovoří o tom, že to, co se chystá předložit, by měla být "formální kritéria rozpoznávání" strukturalismu, a to zní velice slibně. Problém je ovšem v tom, že to, co dále v jeho knize najdeme, příliš kritéria nepřipomíná - jsou to jakési obecné úvahy (často, jak se mi zdá, až příliš obecné a neurčité, než aby mohly mít skutečně hluboký obsah), jejichž souvislost s charakterizací strukturalismu většinou není příliš jasná (alespoň mně). Krátce si všimnu pouze prvních tří kapitol.

V první kapitole Deleuze říká: "Prvním kritériem strukturalismu je objev a rozpoznání třetího řádu, třetí říše: symbolického. Prvním rozměrem strukturalismu je odmítnutí směšovat symbolické s imaginárním, ale i s reálným." To skutečně připomíná formulaci něčeho jako kritéria - ale jenom na první pohled. Mohlo by být kritériem strukturalismu uznání toho, že vedle říše reálného a říše imaginárního existuje také svébytná říše symbolického? Mohlo; kdyby ovšem bylo jasné, čím je taková 'říše symbolického' charakterizována; a to Deleuze bohužel nevyjasňuje. Existenci nějaké 'třetí říše jsoucna' by totiž, myslím, uznala velká většina všech filosofů minulosti i současnosti (s výjimkou několika těch, kteří si, jako William Occam, z jejího odmítání postavili svou filosofickou 'živnost'). Mnozí z nich, od Platóna až po moderní matematiky, by její existenci dokonce hájili se značnou vehemencí. Jsou snad ti všichni strukturalisty? A pokud ne, pak v čem se strukturalistické přijímání 'symbolického' odlišuje od téměř všeobecného přijímání něčeho takového, jako jsou 'objektivních abstrakta'? Symbolizováno je vždycky něco: naznačuje tedy Deleuze, že strukturalista nejenom uznává 'třetí říši jsoucna', ale vidí její prvky jako nějak se vztahující k něčemu jinému? Či snad je pro strukturalistu charakteristické prostě to, že této oblasti říká 'oblast symbolického'? Na takové otázky nikde v této kapitole odpověď nenacházím.

Ve druhé kapitole se pak Deleuze pouští do podrobnější charakterizace toho, co je to "symbolický prvek struktury". Konstatuje, že "prvky struktury nemají ani vnější určení, ani vnitřní význam", že "mají pouze smysl, který je nutně dán výlučně jejich 'postavením'". Dalo by se jistě tušit, kam směřuje: avšak aby jeho výrok dával nějaký skutečně dobrý smysl, muselo by být, zdá se mi, jasné, jaký je podle něj rozdíl mezi pojmy význam a smysl. (V běžném jazyce se tyto pojmy používají bezmála zaměnitelně; a jejich techničtější užití, které do moderní filosofie zavedl Gottlob Frege¹², Deleuze asi na mysli nemá.) Navíc předpokládá-li jeho vysvětlování pojmu struktury porozumění pojmům význam a smysl, jak se může hlásit k de Saussurovi, který se pokoušel o pravý opak: totiž vysvětlit pojem významu či smyslu pomocí pojmu struktury? Ani další formulace, uváděné v této kapitole, se nezdají být pro toho, komu jde o pochopení pojmu strukturalismus, příliš užitečné: "Strukturalismus je neoddělitelně spjat s novou transcendentální filosofií, kde jsou místa nadřazená tomu, co je zabírá. Otec, matka jsou především místy ve struktuře." Zdá se být zřejmé, že filosofie se nebude chtít zabývat konkrétními otci a matkami, ale nanejvýš příslušnými 'abstraktními' rolemi (či pojmy). Zdá se být také zřejmé, že takové role jsou různými způsoby provázané (tak role otce v sobě zahrnuje například roli muže a je neoddělitelně spjata s rolemi matky a dítětě), to jest tvoří jistou strukturu. To samo o sobě se mi ale nezdá být nic, co přesahuje běžný způsob uvažování o vztazích mezi lidmi či o společenských strukturách a co by mohlo smysluplně založit nový, převratný filosofický směr. A co to znamená, že "místa jsou nadřazená tomu, co je zabírá"? Znamená to jenom to, že aby mohl být nějaký konkrétní člověk třeba otcem, musí existovat pojem či vlastnost či role otce? Pokud ano, jistě by to opět nebylo ničím příliš objevným; pokud ne, není jasné, co víc to má znamenat.

Mám pocit, že příznivec Deleuze asi tyto moje výhrady označí za pedantství, které je dáno mou nenaladěností na Deleuzovu notu, mou neschopností či neochotou domýšlet autorovy náznaky a nechat pracovat jeho metafory. Možná, že je to do jisté míry pravda, možná mé výhrady k prvním dvěma kapitolám Deleuzovy knihy skutečně pramení prostě z mé nevstřícnosti k Deleuzovu stylu. Avšak u těch, které nyní vznesu ke kapitole třetí, která se jmenuje Diferenciální a jednotlivé, bych tohle už při nejlepší vůli připustit nemohl. Nejde jen o to, že v této kapitole už nenalézám vůbec nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo skutečné kritérium, ale především o to, že úvahám o matematice, do kterých se tam autor pouští, prostě nedokážu dát žádný rozumný smysl.

Cituji: "Můžeme rozlišit tři typy relací. První typ se vytváří mezi prvky, které jsou nezávislé nebo autonomní: například 3+2, nebo i 2/3. Tyto prvky jsou reálné a tyto relace je třeba také pokládat za reálné." O jaké relaci to autor hovoří? '3+2' je číselný výraz; v jistém smyslu je možné ho považovat za pojmenování čísla 5, v jiném smyslu za vyjádření něčeho jako 'konstrukce' tohoto čísla z dvojky a trojky¹³ - rozhodně to ale není konstatování žádné relace, alespoň držíme-li se toho, jak se v matematice normálně hovoří. (Relací, ve které jsou čísla 3 a 2, by bylo například větší než; příslušným konstatováním by bylo 3>2). Vidím jenom dvě možná vysvětlení toho, co může Deleuze termínem relace myslet:

(1) Říká relace tomu, čemu se normálně říká operace (tedy sčítaní, odčítání, násobení atd.) a říká relace se vytvářejí mezi prvky namísto obvyklého operace je aplikována na prvky. (Rozdíl mezi aritmetickou relací a aritmetickou operací je, můžeme říci, následující: zatímco relace mezi nějakými danými čísly prostě platí nebo neplatí, operace z daných čísel 'vyrábí' nějaké další číslo¹⁴.)

(2) Hovoří nikoli o číslech, ale o číslicích a má na mysli vztah být spojen symbolem "+" či "/".

Podívejme se tedy, co říká dále: "Druhý typ relací, například x²+y²-R²=0, se vytváří mezi termíny, jejichž hodnota není specifická, které však nějakou určitou hodnotu mít musí." Rovnici, jako je x²+y²-R²=0, skutečně můžeme vidět jako vymezení určité relace, a sice v tomto konkrétním případě relace, ve které jsou tři čísla tehdy, když je rozdíl součtu druhých mocnin prvních dvou z nich a druhé mocniny toho třetího nulový. To je ale vztah mezi čísly, a my jsme právě z rozboru Deleuzovy předchozí formulace vyvodili, že o vztazích mezi čísly hovořit nemůže. To, co říká nyní, se ale zdá vyvracet i možnost, že mluví-li o relacích, máme tomu rozumět tak, že hovoří o operacích: to by totiž nemohl říkat, že v tomto druhém případě jde o jinou relaci, protože v rovnici, kterou autor uvádí, se vyskytují tytéž operace jako v číselných výrazech (kromě toho, že se tam navíc vyskytuje rovnítko): pointa rovnic je právě v tom, že je v nich totéž sčítání, odečítání, násobení atd. jako v jakýchkoli jiných číselných výrazech. Naopak potvrzována se může zdát být interpretace (2), tedy myšlenka, že Deleuze hovoří ve skutečnosti o symbolech: teď se explicitně zmiňuje o "termínech, jejichž hodnota není specifická". Problém je ovšem v tom, že jde-li o vztahy mezi symboly, pak není vůbec jasné, v čem by se Deleuzovy "relace druhého typu" měly lišit od relací typu prvního: symboly "x", "y" a "R" jsou v rovnici "x²+y²-R²=0" v tomtéž vztahu (totiž ve vztahu být spojen symbolem aritmetické operace), jako symboly "3" a "2" ve výrazu "3+2".

Takže nežli se dostanu k tomu, co je podle Deleuze třetím typem relací, přestávám ho být schopen sledovat - protože při nejlepší vůli nedokáži dát tomu, co říká, dobrý smysl. Nerad připisuji věhlasným filosofům přízemní omyly, ale tady se prostě nemohu zbavit pocitu, že Deleuze se dovolává příkladů z matematiky, aniž je mu dostatečně jasné, o co jde. Rozdíl mezi "3+2" a "x²+y²-R²=0" je totiž dvojí, a ani jeden z nich není v žádném smyslu záležitostí "dvou typů relací". První rozdíl je v gramatické kategorii těchto výrazů: "3+2" je gramaticky jméno (v logické hantýrce term); zatímco "x²+y²-R²=0" je věta (formule). Druhý rozdíl je v tom, že výraz "3+2" je uzavřený, je to tedy plnohodnotný výraz (můžeme ho vidět jako pojmenování určitého čísla, totiž 5), zatímco výraz "x²+y²-R²=0" je otevřený, je to tedy spíše výrazové schéma (nevyjadřuje tvrzení o žádných konkrétních číslech a není pravdivý ani nepravdivý; pravdivé či nepravdivé mohou být až jeho konkrétní instance). Podle mě je tedy naprosto zavádějící říkat, že ve druhém případě jde o vztah mezi "termíny, jejichž hodnota není specifická": jde o vztah mezi čísly, a tento vztah je specifikován prostřednictvím určitých 'nespecifických termínů' (chceme-li zavádět takové nové pojmenování pro to, pro co se v matematice vžil termín proměnná). Příslušný vztah je množinou trojic čísel a uvedená rovnice je specifikací, vymezením, této množiny: specifikuje ji jako množinu všech trojic čísel, které tuto rovnici splňují.

A tak bych mohl pokračovat dále a projít celou Deleuzovu knížku. Zkrátka řečeno, mně se Deleuzův výklad jeví jako myšlenkově neukázněný, obsahující četné nepřesnosti, krátká spojení i logické nedůslednosti a nerespektující fakta. Je mi samozřejmě jasné, že jednoho z nejvěhlasnějších filosofů tohoto století nelze odbýt několika odstavci a to co jsem napsal, nevydávám za nijak hlubokou kritiku - snažím se pouze dokumentovat, proč mám já osobně (avšak jak vím ze zkušenosti, zdaleka ne jenom já) pocit, že tento druh výkladu nevede k takovému druhu pochopení pojmů struktura a strukturalismus, jaké by bylo žádoucí. Možná, že rozdíl mezi přístupem, po kterém volám já, a tím deleuzovským, je právě v relativnosti hodnocení myšlenkové neukázněnosti - zatímco ve vědě je taková neukázněnost nepřípustná, v umění je přímo žádoucí. A zatímco já si myslím, že filosofie musí být v tomto ohledu spíše jako věda, Deleuze (a jeho souputníci a následovníci) si možná myslí, že má být spíše jako umění.

Nepopírám tedy, že Deleuze, Foucault, Derrida a další nám ve svých pracích poskytují celou řadu osvětlujících, a někdy dokonce geniálních aforismů, metafor a obrazů, které nám mohou pomoci zjednat do 'strukturálna' vhled¹⁵. Mám ale pocit, že tohle není všechno, že v souvislosti s pojmy struktura a strukturalismus je možné (a nutné) si klást celou řadu podstatných otázek, na které lze hledat explicitnější odpovědi. (Obávám se ovšem, že pokud ne pro věhlasné strukturalisty samotné, pak pro mnohé jejich obdivovatele a následovníky tu hraje ne nepodstatnou roli to, že takové odpovídání na otázky dá větší práci než obrazy a aforismy a výsledek také není tak efektní - takový problém jako stanovení obecných principů charakterizujících vztah celek-část je samozřejmě ve srovnání s problémem 'tyranie logocentrismu' beznadějně přízemní. To, že skutečně hluboké poznatky nebývají zadarmo, však, zdá se mi, platí i ve filosofii.)

^{1. Abychom se vyhnuli nedorozumění, je ovšem zapotřebí zdůraznit to, že součástí pojmového rámce, který je instituován naším současným jazykem, je nejenom existence čísel, ale i předpoklad, že čísla jsou takovým druhem objektu, který nemůže vznikat či zanikat. Takže v tomto smyslu teď pro nás čísla existovala 'vždy' (přesněji řečno nedává smysl si představit dobu, kdy by neexistovala). Přesto je však zřejmě existence čísel - spolu s předpokladem jejich nadčasové existence - zřejmým důsledkem instituce našeho pojmového rámce.(Zpět k  textu)}

^{2. Viz Peregrin (1992).(Zpět k  textu)}

^{3. Termín 'postanalytická filosofie' tedy používám v poněkud širším smyslu, než bývá běžné. Pod tuto hlavičku bývají totiž obvykle zahrnování spíše jenom ti nejradikálnější ze současných analytických filosofů; víceméně ti, kteří se proklamativně s analytickou tradicí rozcházejí (Rorty, Cavell, Putnam atd.; viz Rajchman a West, 1985). Já mám ovšem pocit, že stanoviska těchto filosofů jsou jenom určitou (ať už přiměřenou, či ne) formou domyšlení oné kritiky klasické analytické filosofie, se kterou přišli Quine a Sellars; a pokládám tedy za přirozené používat termín 'postanalytická filosofie' už i pro ně.(Zpět k  textu)}

^{4. Ukázky prací těchto filosofů doprovozené obecnou charakterizací jejich filosofického přínosu je možné najít v monografii Obrat k jazyku: druhé kolo (viz Peregrin, 1998b).(Zpět k  textu)}

^{5. Principy a novější techniky techniky tohoto modelování jsem probral jinde - viz Peregrin (1998b).(Zpět k  textu)}

^{6. Viz Wittgenstein (1922).(Zpět k  textu)}

^{7. Jak jsem konstatoval na jiném místě (viz Peregrin, 1995b), mezi stanovisky poststrukturalistů a postanalytických filosofů není nemožné najít určité styčné body. Takovým bodem je například myšlenka neoddělitelnosti struktury světa od struktury jazyka, kterým tento svět uchopujeme. Říká-li například Quine (1992, s. 9) "ptát se však, jaká je skutečnost doopravdy, nezávisle na lidských kategoriích, je sebevyvracející; je to jako ptát se, jak dlouhý je Nil doopravdy, nezávisle na specifických záležitostech mílí a metrů", je v tom možné slyšet jakousi umírněnější verzi derridovského "není žádné vně textu"; a volá-li naopak Derrida (1972) po "pečlivé matematizaci jazyka", je těžké si pod tímto termínem představit něco jiného než ne-nomenklaturistické, ne-metafyzicky založené užívání formální logiky, jaké nacházíme u Quina či Davidsona. (Zpět k  textu)}

^{8. Viz Hellman (1989).(Zpět k  textu)}

^{9. Viz Rorty (1967) a také Peregrin (1992; 1998a).(Zpět k  textu)}

^{10. Proto je, zdá se mi, například Piagetův (1968) úvod do strukturalismu, který se omezuje na charakterizaci strukturalismu v jednotlivých vědních oborech a zobecňuje jenom opatrně, mnohem instruktivnější než úvod Deleuzův, o kterém hovořím níže a který se naopak od počátku pohybuje na té nejobecnější rovině.(Zpět k  textu)}

^{11. Proto Quine (1969, s. 45) říká, že "neexistuje žádná absolutní odpověď na otázku, co to jsou čísla; existuje jedině aritmetika".(Zpět k  textu)}

^{12. Viz Frege (1892).(Zpět k  textu)}

^{13. Viz Tichý (1986).(Zpět k  textu)}

^{14. Chceme-li tento rozdíl charakterizovat jako rozdíl mezi dvěma typy množinových objektů, pak dojdeme k tomu, že číselná relace je množina uspořádaných n-tic čísel, či ekvivalentně funkce přiřazující n-ticím čísel pravdivostní hodnoty, zatímco operace je funkce, která n-ticím čísel přiřazuje čísla.(Zpět k  textu)}

^{15. Mě osobně například hluboce oslovil Foucaultův aforismus "jazyk je násilí páchané na věcech".(Zpět k  textu)}