Doslov překladatele:
FILOSOFOVÉ V OXFORDU (A NEJENOM TAM)

Vztah obyčejného člověka k filosofům bývá výrazně dvojznačný. Zůstává-li filosof ve sféře abstraktních jsoucen, představuje pro obyčejného člověka zpravidla někoho, kdo dosáhl nejvyšší mety lidské inteligence a moudrosti; přizná-li se mu ale třeba náhodný spolucestující ve vlaku mezi tím, co ukusuje tatranku a zapíjí to pivem, že se zabývá filosofií, pomyslí si obyčejný člověk nejspíše něco o tom, že takový zdravý člověk by mohl dělat něco pořádného, pak začne nahlas uvažovat o tom, jakými nesmysly se lidé zabývají za peníze daňových poplatníků, a tím rozhovor obvykle skončí. (V takovém případě udělá filosof lépe, odpoví-li třeba "učím na vysoké škole"; nebo když prostě otázku zamluví.)
Filosof se může po několika takovýchto setkáních s obyčejnými lidmi zatvrdit; může dospět k závěru, že filosofie pro obyčejného člověka prostě není, a uzamknout se do své pověstné slonovinové věže. To je ale jeho selhání: protože filosof tady - koneckonců - je pro obyčejného člověka. Ne snad že by měla být filosofie lidová v tom smyslu, v jakém požadovali "lidové umění" komunističtí obrazoborci potírající "buržoazní intelektuálství"; v poslední instanci ale má smysl jenom potud, pokud je to něco, co je srozumitelné i jiným než filosofovi samotnému, i obyčejnému člověku. Inženýr, stavící mosty, nemusí umět nikomu vysvětlit matematiku, kterou používá, když počítá nosnost; stačí, že zkonstruuje fungující most. Filosof si může analogicky říci, že nemusí nikomu umět vysvětlit základy své metafyziky, že stačí, když zkonstruuje "fungující" metafyzický systém; to je ale fatální chyba: po mostě lidé chodí, po metafyzickém systému nikoli. Aby měla jeho práce skutečně smysl, musí mít jeho metafyzický systém nějaký rozumný účel - ten ovšem může nabývat nejrůznějších podob, od otevírání nových pohledů na již zdánlivě známé věci přes poukazování na nesrovnalosti v tom, jak lidé myslí, jaké hodnoty obhajují či jak se chovají, až po prostě zprostředkovávání oblažujícího vhledu do nesmírnosti světa. Otázka K čemu to všechno je? může být jistě v souvislosti s filosofií kladena omezenecky (z buranské pozice, kterou výstižně charakterizoval, myslím, Šalda jako přesvědčení, že nedá-li se s něčím zatopit v kamnech, nedá-li se z toho nastříhat na šaty, je to nesmysl); může ale být kladena také rozumně. Filosofie nemusí - a pravá filosofie asi ani nemůže - být k něčemu praktickému použitelná bezprostředně; stane-li se ale filosofický diskurs volapükem srozumitelným jenom profesionálům zcela odtrženým od ostatních lidí, je to fatální.

Když mi moje známá, poté co zjistila, že se zabývám filosofií, poslala balík výstřižků z třicet let starého New Yorkeru o návštěvě novináře Veda Mehty v Oxfordu (bůhví jak to objevila), nebyl jsem nijak nadšen. Doufal jsem sice, že se z článku dozvím nějaké anekdoty a pikantnosti o velikánech nedávno minulé éry analytické filosofie, kterými pak budu moci bavit usínající studenty na svých přednáškách; v celku jsem si ale říkal: co asi může člověk, který filosofii nerozumí, rozumného o filosofii napsat! Čím víc jsem se ale do zprávy o tom, jak se Ved Mehta poté, co ho zaujala diskuse mezi filosofy na stránkách Times, vydal do Oxfordu, aby si o tamější filosofii udělal nezaujatý obrázek, začítal, tím více mě začala trápit neodbytná otázka co to je "rozumět filosofii"? Znamená-li "rozumět filosofii" umět rekonstruovat tomistickou metafyziku, umět rozebrat důsledky Gödelovy věty, či vědět, co myslel Heidegger výrazem Dasein; pak musí filosof něco víc než "rozumět". To, co filosof dělá, musí mít, krátce řečeno, nějaký smysl; a do jaké míry to opravdu smysl má, není viditelné zevnitř filosofie, ale jedině nastavíme-li filosofii zrcadlo zvenčí. (Tedy znovu otázka: K čemu to vlastně je?) A právě takové zrcadlo nastavil Ved Mehta oxfordské filosofii: zrcadlo, ve kterém se nám někdy odrazí velikášství či do sebe zahleděná omezenost, ale jindy v něm rozeznáme skutečnou hloubku sond do tajů lidské mysli, lidského jazyka i lidského světa. Myslím, že předvedení veličin anglické filosofie v podobě tak trochu pickwickovského panoptika této filosofii nijak neuškodilo; naopak, řekne nám o filosofii leccos, co nám jen těžko řeknou nekonečné spisy filosofů samotných.

Jaroslav Peregrin