Takže osud všech 'filosofických problémů' je tento: některé z nich zmizí tak, že se ukáže, že jsou chybami a nedorozuměními našeho jazyka, a o ostatních se zjistí, že to jsou zakuklené obyčejné vědecké otázky.

     Schlick

Obraz nás držel v zajetí. A ven jsme nemohli, protože spočíval v našem jazyce, a ten se nám ho zdál jenom neúprosně opakovat.

Jakého druhu předmětem něco je, nám říká gramatika.

     Wittgenstein
 
 
 

Obsah

I. Co je to analytická filosofie?
II. Frege
III. Russell
IV. Rozvoj formální logiky
V. Carnap a Vídeňský kruh
VI. Obrat k jazyku
VII. Wittgenstein
VIII. Formální sémantika
IX. Quine
X. Perspektivy
PŘÍLOHA: Chronologie
PŘÍLOHA: Přehled nejdůležitějších logických systémů
 
 
 

Úvodní kapitola:
I. Co je to analytická filosofie?

Řekne-li se v naší zemi filosofie, vybaví se člověku nejspíše jména jako Husserl, Heidegger či Patočka. To je na jednu stranu naprosto pochopitelné: Jan Patočka je asi největší osobností české filosofie tohoto století a Husserl i Heidegger jsou pro vývoj toho druhu filosofického myšlení, ze kterého Patočkova filosofie vyrůstá, klíčovými osobnostmi. Na druhé straně to však sugeruje představu, že jakákoli filosofie mimo tradici fenomenologie a existencialismu je nanejvýše okrajovou záležitostí. Tak tomu však není: fenomenologicko-existencialistická škola je jenom jedním pólem filosofického myšlení XX.století; druhým pólem je to, co se obvykle nazývá filosofií analytickou. Přitom je to právě analytická filosofie, která je často schopná oslovit člověka, kterého odrazují těžko srozumitelné myšlenkové konstrukce filosofů typu Heideggera, ale třeba i Derridy.
K tomu, že je analytická filosofie odsunuta na okraj zájmu, přispívá i to, že jen málokdo o ní u nás má skutečně přiměřenou představu. Analytická filosofie bývá často ztotožňována s logickým pozitivismem nebo s logicismem ve smyslu přesvědčení, že jedinou skutečnou filosofií je aplikovaná logika. Logický pozitivismus, to znamená především filosofie Rudolfa Carnapa a filosofů jemu blízkých, má jistě ve vývoji analytické filosofie důležité místo, kdyby však analytická filosofie nebyla ničím více než logickým pozitivismem, asi stěží by dnes stála za soustavnější pozornost někomu jinému než historikům. Ale analytickou filosofii není zdaleka možné ztotožnit ani s Carnapovým pozitivismem, ani s Russellovým logicismem; pro analytickou filosofii v její vrcholné podobě jsou zásadní především jména Frege, Wittgenstein a Quine. Přitom Frege je u nás známý spíše filosofům matematiky; Wittgenstein se sice v současné době dostává do módy (se vším, co k tomu patří), ale jeho souvislost s širším proudem analytické filosofie bývá zastírána1; Quine je pak skoro vůbec neznámý.
K nedorozuměním také dochází, posuzujeme-li analytickou filosofii optikou filosofie fenomenologické. Filosofové zakotvení ve fenomenologické tradici totiž v analytické filosofii často zcela nesprávně vidí pokus o vybudování alternativní teorie intencionality. Logická analýza jazyka, ležící v základu analytické filosofie, však není prostředkem uchopení intence, je jeho alternativou. Analytická filosofie tedy není alternativou k filosofii fenomenologické v tom, že by volila jiné cesty explikace intencionality; analytická filosofie volí cesty, které jdou v zásadě vůbec mimo pojem intence. I když se někteří filosofové snaží pojem intence do rámce analytické filosofie pojmout, nehraje tento pojem v rámci tohoto filosofického směru nijak zásadní roli.
Dospěl-li totiž Husserl k názoru, že svět můžeme (či musíme) analyzovat prostřednictvím analýzy intencionálních aktů našeho vědomí, pak Frege a jeho následovníci naproti tomu dospěli k přesvědčení, že je svět třeba analyzovat prostřednictvím analýzy aktů řečových a jejich významových korelátů. Smysl a jemu inherentní význam je tedy pro Frega do jisté míry (ovšem opravdu jen do jisté míry - paralela není dokonalá) tím, čím je pro Husserla intencionální akt a jemu inherentní intence. Analytičtí filosofové totiž na rozdíl od fenomenologů nevěří, že začneme-li filosofovat ponořeni do subjektivity, dokážeme někdy tuto subjektivitu opustit; jsou naopak přesvědčeni, že začít musíme až v místě, kde subjektivita končí. A za takové místo považují jazyk.
Jak bychom tedy mohli analytickou filosofii vymezit? Oxfordský profesor Dummett, osobnost v tomto směru jistě z nejpovolanějších, charakterizuje ve své práci Původ analytické filosofie tento myšlenkový směr jako filosofii založenou na názoru, že svět lze pochopit pochopením jazyka a jenom pochopením jazyka; a to je vymezení, ke kterému se zde jednoznačně přikláníme. Ani takové pojetí však není nezpochybnitelné (nebyl by podle něj třeba pozdní Heidegger analytickým filosofem?); a Dummett proto na jiném místě charakterizuje analytickou filosofii strozeji, prostě jako filosofii post-fregovskou, tedy jako filosofii postavenou na odkazu díla Gottloba Frega.
Frege vlastně nebyl skutečným filosofem, ale matematikem a logikem; pro analytické filosofické myšlení je však postavou vskutku zásadní důležitosti. Logika byla sice odedávna za součást filosofie považována, až do minulého století však byla vnímána jako něco z hlediska filosofie přece jenom druhotného; a byly to Fregovy úvahy, které ukázaly, jak může být logika pojata jako prostředek uchopení smyslu. Někteří filosofové pak s použitím Fregova přístupu došli k závěru, že filosofie vlastně není ničím jiným než logickou analýzou jazyka; a byl to Wittgenstein, kdo poukázal na to, že i takovéto pojetí filosofie je omezené a v žádném případě ne samospasitelné, a kdo tak osvětlil skutečné možnosti i meze analytické filosofie. Wittgensteinův hlas se však do jisté míry ztratil v přílivu výsledků bouřlivého rozvoje formální logiky a s ním spojeného pozitivistického a scientistního chápání analytické filosofie šířeného především ze Spojených států; a je to Quine, kdo, ač svým způsobem filosofování Wittgensteinovu zdánlivě vzdálený, přesvědčivě ukazuje meze formalistického a analytického rozumu v tomto novém kontextu.
Ještě těžší než vymezit samu analytickou filosofii je ovšem vymezit okruh filosofů, počítaných za její představitele. Je nepochybné, že k analytickým filosofům musíme počítat ty, kterým je věnována zásadní pozornost v této knize (tedy Frega, Russella, Carnapa, Austina, Wittgensteina, Quina); pod tento pojem bychom však mohli zahrnout i mnohé další osobnosti: filosofující matematiky a logiky jako Gödela, Churche či Montagua, lingvisty jako Chomského či Katze a nejrůznější další filosofy od Moora či Poppera po Searla nebo Habermase. Není však nemožné chápat analytickou filosofii i tak široce, že do ní bude zahrnutelný téměř jakýkoli filosof (a kdo by snad pochyboval o tom, že by za analytického filosofa mohl být prohlášen třeba Hegel, tomu je možné doporučit knihu Pirmina Stekelera-Weithofera Hegels Analytische Philosophie, která se připravuje k vydání v nakladatelství de Gruyter). Z tohoto důvodu musí být každý úvod do analytické filosofie, tento nevyjímaje, fragmentární: nechce-li se stát úvodem do filosofie vůbec, musí vést hranici někde, kde žádná skutečná ostrá hranice není.
Abychom analytické filosofii pochopili správně, musíme mít ovšem na paměti jednu zásadní věc: to, co tuto filosofii odlišuje od jiných filosofických směrů, není jen odlišný názor na metody filosofie, je to i víceméně odlišný názor na to, co může být předmětem filosofie. Ambice filosofů mohou být různé: mohou si klást za cíl najít nejlepší způsob uspořádání lidské společnosti, mohou si předsevzít najít správný způsob lidského jednání, nebo si mohou položit za cíl poodhalit záhadu lidské existence. Analytický filosof si zpravidla neklade žádný z těchto cílů: jeho doménou je především zkoumání základních struktur toho, co je, tedy ontologie. Snaží se zprostředkovat vhled do podstaty našeho světa; a protože spatřuje svět jako svět zprostředkovaný jazykem, znamená to pro něj vhled do podstaty jazyka. A je důležité si uvědomit, že u skutečných analytických filosofů nebývá nechuť klást si jiné cíle výsledkem jejich omezenosti, ale spíše výsledkem pochybnosti o tom, že by jiné cíle mohly být skutečně smysluplné. Problém lidské existence je jistě zásadní: je však skutečně uchopitelný v rámci filosofického pojednání? Má skutečný smysl snažit se explicitně odpovídat na otázky, které nelze ani jasně formulovat?
 
 

Literatura.

Dufree, H. (vydavatel): Analytic Philosophy and Phenomenology, Hague, 1976.
Dummett, M.: The Origins of Analytical Philosophy I-II, Lingua e Stile 23, 1988, str. 3-49.
Dummett, M.: Can Analytical Philosophy be Systematic, and Ought it to Be?, Truth and Other Enigmas, London, 1978, str. 437-458.
Wang, H.: Beyond Analytic Philosophy, Cambridge (Massachusets), 1986.
 
 

Poznámka

1 Za naprosto zavádějící považujeme chápání Wittgensteina jako filosofa, jenž analytickou tradici odvrhl, protože pro něj byla příliš úzká; Wittgenstein jenom dovádí analýzu do všech skutečných důsledků. V každém případě: není-li pro někoho Wittgenstein analytickým filosofem, pak pro něj asi ani tato knížka nebude o analytické filosofii. (Zpět k textu)