Existují dobré a špatné knihy; avšak mezi těmi dobrými existují zcela
výjímečné knihy, které člověku dokáží otevřít nějaký zcela nový náhled.
To jsou knihy, po jejichž přečtení máme pocit, jako bychom vyšplhali na
hřeben hor, ze kterého se před námi otevřel pohled na dosud nepoznanou
krajinu. (V některých případech člověk později zjistí, že ona takto objevená
země je třeba trochu i fata morgana; avšak i toto zjištění je velice
cenou zkušeností.) Následující knihy jsou seřazeny chronologicky podle
toho, jak jsem se s nimi ve svém životě setkal.
Pirmin Stekeler-Weithofer: Grundprobleme der Logik, de Gruyter, Berlin, 1986.
V úvodu ke své knize Doing Worlds with Words jsem
poznamenal, že tahle kniha mne ”probudila z dogmatické dřímoty” – a to
je přesně to, co jsem skutečně cítil, když jsem ji před mnoha lety přečetl.
Jak jsem ve své knize také napsal, ”než jsem na tuto knihu narazil, viděl
jsem filosofii a zlváště pak logiku jako cestu k nejpevnějším z pravd,
potom jsem si však uvědomil, že logika je pouhým nástrojem, který lze použít
jak k vyjasňování, tak k zamlžování, a že filosofie nedává smysl jinak
než jako wittgensteinovský boj se začarováním našeho rozumu naším jazykem.”
Willard Van Orman Quine: Word and Object, MIT Press, Cambridge (Mass.), 1960.
Nedomnívám se, že komukoli, kdo Quina četl, je potřeba
vysvětlovat, jak struhující jeho filosofická vyprávění jsou; a Word
and Object je zcela jistě jeho dílem mistrovským. Quinův jedinečný
styl je svůdný, jeho obraz jazyka a jeho vztahu ke světu je tak uzavřený
a tak elegantní, že je těžké se do něj nezamilovat. Je samozřejmě mít na
paměti, že svůdnost může být nebezpečná.
Richard Rorty: Philosophy and the Mirror of Nature, Princeton University Press, Princeton, 1980.
Jsem přesvědčen, že nejsem zdaleka sám, kdo se zabývá
analytickou filosofií a kdo má čas od času pocit, že ačkoli tento druh
filosofie vznikl, aby překonal prazdné spekulace a sterilní metafyziku,
vyprodukoval mnohdy případy přesně toho, co si kladl za cíl vykořenit.
Rortyho kontroverzní kniha činí z tohoto pocitu filosofii - filosofii onoho
briskního, angažovaného typu, jejímž prostřednictvím vnesl Rorty do tábora
analytických filosofů tolik vzruchu. Rorty dokonale umí přimět člověka
nahlédnout věci z úhlu pohledu, který ho nikdy předtím nenapadl; a ať už
se všemi důsledky toho, co navrhuje, nakonec souhlasíte nebo ne, vypořádávání
se s tím je skutečným 'dobrodružstvím filosofie'.
Willard Van Orman Quine: Set Theory and its Logic, Belnap Press, Cambridge (Mass.), 1963 (revised edition).
V mysli Georga Cantora se teorie množin zrodila jako téměř
přírodní věda: byl přesvědčen, že studuje to, co se děje na číselné ose
v zásadě stejným způsobem, jakým přírodovědci studují, co se děje v přírodě.
To později vedlo k 'metafyzickému' přístupu k teorii množin, který postuloval
říši platonistických objektů, což se začalo jevit jako poněkud nemístné,
když se ukázalo, že mnohé charakteristiky této říše (například platnost
axiomu výběru) si musíme víceméně zvolit, a můžeme to do jisté míry udělat,
jak se nám zlíbí. Quine se za pomocí Russellovy myšlenky pokouší rekonstruovat
celou teorii množin jako ne-matafyzickou, 'instrumentální' záležitost,
která vzešla z různých způsobů rozpracování myšlenky, podle které je ‘TÎ
{x | P(x)}’ pouhá zkratka za ‘P(T)’. Výsledný obrázek je osvobozující:
můžeme se přestat trápit spletitými ontologickými závazky, které bychom
na sebe museli brát, kdybychom se drželi metafyzického chápání teorie množin.
Je snad zbytečné dodávat, že celá ta rekonstrukce je prováděna s quinovskou
vrcholnou elegancí.
Daniel Dennett: Intentional Stance, MIT Press, Cambridge (Mass.), 1987.
Co to znamená 'mít mysl'? S karteziánským pojetím mysli
prostě jako entity záhadně propojené s tělem není spokojen téměř nikdo;
avšak ryleovská behavioristická alternativa spočívající prostě v přijetí
závěru, že mysl vlastně vůbec neexistuje, také není příliš lákavá. Dennett
přišel s jiným návrhem: podle něj něco 'má mysl' tehdy, kdž to vykazuje
ten zvláštní druh složitosti, který nás nutí tomu připisovat přání, přesvědčení
atd. Ke každé entitě lze zaujmout fyzikální postoj, to jest vidět
ji prostě jako kauzálně fungující mechanismus; ale pro některé entity,
které jsou fyzikálně příliš komplikované, není tento postoj z hlediska
porozumění a předpovídání příliš užitečný, takže k nim zaujímáme i jiné
postoje, zejména intencionální postoj, to jest snažíme se tuto entitu
chápat prostřednictvím 'přesvědčení', 'přání' atd., které 'má'. A faktem
je, že je to tento postoj, co skutečně funguje na naše spolulidi (ale někdy
i na některé jiné živočichy, šachové programy atd.) Znamená to, že mysli
existují jenom v mysli (sic!) pozorovatele? Inu, je-li pro nás dobré
brát něco jako mající mysl, je těžké najít důvod k tvrzení, že to ve skutečnosti
mysl nemá ...
Simon Blackburn: Spreading the Word, Clarendon Press, Oxford, 1984.
Každý filosof zastává nějakou teorii vztahu mezi jazykem
a světem; takže když se pokouší tuto problematiku vykládat, téměř nevyhnutelně
upadne do vyzdvihování těch teorií, které podporují tu jeho a zlehčování
těch, které jsou s tou jeho v konfliktu. Je velice těžké se již dopředu
nestavět na nějakou stranu - avšak právě tohle se, zdá se mi, podařilo
Blackburnovi v jeho knize. I on samozřejmě má své teorie, ale daří se mu
nenechat je přerůstat v předsudky; a jeho kniha tak obsahuje skutečně pozoruhodné
diskuse problémů, které se vztahem mezi jazykem a světem souvisejí.
Stewart Shapiro: Foundations without Foundationalism: A Case for Second-Order Logic, Oxford University Press, Oxford, 1991.
Vždy jsem byl fascinován matematicky záludným jevem logik
vyšších řádů, které jsou zjevně v jednom smyslu silnější než stará dobrá
logika řádu prvního, ačkoli v jiném smyslu jsou slabší. Fragmentární výsledky
týkající se tohoto lze nalézt v různých logických článcích a knihách, avšak
velice dlouho se mi nedařilo najít podrobný, systematický a názorný výklad
tohoto problému. Shapirova kniha obsahuje přesně to, po čem jsem toužil:
jasnou a vyčerpávající charakterizaci matematických vlastností logik vyšších
řádů a jejich vztahu k logice řádu prvního.
Robert Brandom: Making it Explicit, Harvard University Press, Cambridge (Mass.), 1994.
Měl jsem vždy dojem, že existují dva druhy teorií jazyka:
takové, které vidí výrazy jako primárně nálepky na nějakých druzích entit,
a takové, kteří je vidí spíše jako nástroje, a jazyk tedy vidí (Wittgensteinovými
slovy) jako jakousi sadu nářadí. Vždy jsem byl přesvědčen, že je to ten
druhý druh, který bychom měli přijmout, abychom se vyhnuli spoustě filosofických
pseudoproblémů. Toto rozlišení a jeho důsledky jsem se pokoušel artikulovat
různými způsoby, pak jsem však narazil na Brandomovy články ve kterých
toto rozlišení charakterizoval on (on hovořil o rozdílu mezi reprezentacionalismem
a inferencialismsm), a to s takovou precizností, které jsem já nikdy
nedokázal dosáhnout. Okamžitě jsem se stal jeho fanouškem, a když se objevil
jeho více než osmisetstránkový opus magnum, očekával jsem, že to
bude trhák. Byl: Brandom znovu promyslel téměř veškerou filosofii
ze svého inferencialistického stanoviska, tak drahého mému srdci.
Alberto J. Coffa: The Semantic Tradition from Kant to Carnap, Cambridge University Press, Cambridge, 1991.
Než jsem narazil na tuto knihu, dlouho jsem se pídil po
nějakém přehledu historie klasické analytické filosofie. Coffova kniha
(publikovaná bohužel posmrtně) nejenom rekonstruuje vývoj analytické filosofie
jakožto integrální proces, ale poskytuje i geniálně pronikavé analýzy myšlenek
protagonistů tohoto hnutí (Frege, Russell, Carnap, Wittgenstein, Schlick,
Neurath, Popper) až zhruba do poloviny třicátých let. Jinou knihu srovnatelné
hloubky na toto téma neznám.